Strčil si dva prsty za límec košile a potáhl. Napůl čekal, že se mu zpoza zátylku vyžene oblak páry, ale nic se nestalo. Co tady proboha dělám? – ptal se sám sebe v duchu a hned si taky odpověděl: Sedíš na židli a pokoušíš se vypotit oceán, přestože jsi esenciální existence a tak čistě technicky vzato, žádné potní žlázy nemáš.

„Nu, tak se na to podíváme,“ zahromoval Velký šéf a jeho olbřímí hlava zmizela za svazkem bílých listů. Přetočil úvodní stránku a místnost naplnilo polohlasné mumlání, které – vzhledem k Šéfově velikosti – znělo jako vzdálené hřmění.

A teď to přijde! Astralis zabořil prsty do polstrovaných opěradel. Pro všechny případy si znovu přepočítal okna a dveře, kterými by se dalo utéct. Pokud se tedy nepropadne hanbou do země, což by vyřešilo všechny problémy najednou.

Jsi entita nižší třídy a měl si zůstat tam, kde patříš. Tohle máš za to!

Bezděky si vzpomněl na svého otce. Pracoval jako kreslíř odlesků v kalužích a vodních hladinách. Byl to dobrý spirit a dělal svou práci poctivě. Smrtelníci nikdy nepoznali rozdíl mezi obrazem a skutečností. Jenže táta nikdy nic nevytvořil. Celý život jen obkresloval, co viděl před sebou.

Astralis chtěl víc. Toužil po tom celým svým srdcem a tak sotva dokončil školu a našetřil pár drobných, vydal se do Města snů.

Panečku! Jaká to byla nádhera, když ho poprvé uviděl. Multidimenzionální časolomné ateliéry, ve kterých se každou noc natáčely tisíce snů, aby se v přímém přenosu vysílaly do hlav smrtelníků! Chodil po ulicích a sledoval všechny ty hvězdy stříbrného vlákna. Postávaly na rohu, smály se, pokuřovaly a jen tak pro zábavu měnily tvar a formu podle rolí, na které se zrovna chystaly.

A tady to mělo skončit! Tady si měl říct dost! Ale on ne. Začal pracovat jako nosič stativů pro kinemotograf a dával si dobrý pozor, aby byl všude včas a aby ho bylo vidět. Pozdravení tuhle, podaná ruka tady. V levé kapse měl vždycky dobrý nápad a v pravé tři. Jak se mu tajil dech, když začali říkat: „Hele, tenhle mladej spirit je docela šikovnej. Jestli ho neposerou astrální poletuchy, tak z něj něco bude!“

Byl trpělivý. Čekal. Pracoval. A pak konečně někdo řekl: „Poslouchej, Astralisi, ty seš docela dobrej. Nechtěl by sis napsat sen?“

Měl vzít nohy na ramena! Měl se otočit, pelášit a už se nikdy nezastavit. Jenže on řekl: „Ano.“

Jedno vedlo k druhému a druhé k třetímu. Astralisova zmučená mysl před ním vykreslila obrázek Velkého šéfa, zrovna když pronesl: „Takže vy jste ten Astralis, hm? Podívejte, hledám zrovna někoho, kdo by mi napsal sen. Je to áčková produkce, rozumíte? Žádná škvára. Tady chlapci tvrdí, že na to máte. Pusťte se do práce a za dvanáctinu zvířetníku vás čekám ve své kanceláři.“

„Děkuji Vám, ale bohužel musím odmítnout,“ byla věta, kterou říct měl. Jenže on řekl: „S radostí.“

Vždycky si svou mysl představoval jako hračkářství plné točících se barevných vlků, veselé hudby a kašpárků v krabičce. Ale co se pustil do práce na svém velkém scénáři, probíhal v jeho hlavě výprodej, pak likvidace skladů, přeměna na asijskou tržnici a nakonec našel jen otlučenou cedulku s nápisem „Zavřeno”. Čas neúprosně odtikával a on stále zíral na prázdný papír. Dnes nad ránem začal jako blázen bušit do psacího stroje a ten výron zoufalého šílenství teď držel Velký šéf v rukou. Tedy právě ho odkládal. Och můj bože!

„Chm,“ zabručel Velký šéf. „Jestli tomu správně rozumím, tak hlavní hrdina stále utíká, ale nikdy se nedozvíme před čím. Pak se propadne skrz chodník a padá do bezedné hloubky, ale nikdy nedopadne. Potká spoustu lidí, kteří nemají tváře, ale jemu to vůbec nepřijde divné. Bloumá po místech, která důvěrně zná, ale jsou jiná, zvláštní a geometricky naprosto nevhodně řešená. Kdykoliv když narazí na fakt, že je něco v nepořádku, tak si najednou vzpomene, že to tak vlastně bylo vždycky. A v posledním aktu stojí celý nahý před svou třídou na střední škole. Zapomněl jsem na něco?“

Astralis polkl. „Ne, pane. Myslím, že to je tak zhruba všechno.“

Velký šéf velice pomalu sundal brýle a položil je před sebe na stůl. „To je… “ pronesl pak, „…naprosto úžasné.“

„Když mě necháte jít, slibuju, že už o mně nikdy- prosím?“

„Povídám, že je to naprosto úžasné!“ zabouřil Velký šéf a jeho enormní tělo se podbarvilo modrozlatým svitem. „Novátorské! Originální! Neotřelé a drzé. Mladý muži, takhle se psaly sny, když jsem v tomhle byznysu začínal. No co tak na mě civíte? Jděte! Studio Alfa na imaginární je vaše. Natočte to a ještě dneska to budeme vysílat. Co sedíte? Utíkejte!“

Astralis vyskočil jako by mu pod zadek strčili ježka. Ještě několikrát nevěřícně zamrkal a pak se vrhl ke dveřím. Sotva sáhl na kliku, ozval se za ním Velký šéf: „Astralisi?“

„Ano, pane?“

„Tohle je silné kafe, Astralisi. Možná jste rozpoutal novou vlnu. Dejte na mě – jednou budeme přesně takhle točit všechny sny.“

Entita nižší třídy se zazubila od ucha k uchu. „Ano, pane! Rozkaz, pane!“