Býti tátou

22. října se těsně před druhou hodinou ranní vrhl po hlavě na svět chlapík jménem Sebastián a dal mi tak 3 kila vážící a 49 centimetrů dlouhý důkaz, že jsem skutečně tátou.

Byl jednou jeden život

Občas se mě někdo zeptá, co se v mém životě změnilo. Pravdivá odpověď zní vůbec nic. Změnil se totiž celý můj život. Ten předchozí dohrál jako gramofonová deska, rozplynul se, zmizel a od oné noci ho více nebylo. Nahradil ho úplně jiný a nový život, který se točí kolem broukající tvářičky velikosti čajového podšálku.

Kdybych měl ten život popsat jediným slovem, vybral bych slovo intenzivní. Radosti, které nám malý Sebík přináší, jsou bujaré a euforické jako květinová louka na tripu. Strachy a starosti, které o něj máme, nás zase sžírají jako plavecký závod v kyselině. Nic není napůl, všechno je nadoraz a všichni tři se cítíme více živí než kdy předtím.

Jak jsem vyrozuměl, existují otcové, kteří se pokouší proplout tou bouří, aniž by si příliš potrhali plachty. Upnou se na svou roli živitele, pracují déle a tvrději, a pak se po právu dožadují odpočinku a zaslouženého, ničím nerušeného spánku. Už dávno jsem se zařekl, že já se pod touhle vlajkou plavit nebudu.

Okamžik zplození je možná tak jediný, kdy tátové hrají prim (dokud se nezeptáte maminek) a pak se doživotně přesouvají na druhé housle. To ale neznamená, že jich v orchestru není třeba. Rozhodl jsem se, že budu hrát tak hlasitě, jak jen dokážu a nenechám si ujít ani okamžik – chci být u všeho, utírat cokoliv, uspávat do zbláznění a vstávat v noci na tisíckrát. Přímo před očima mi totiž probíhá malý zázrak a já z něj nemůžu spustit oči.

Má to samozřejmě své nevýhody. Sebík je šťastné a zcela spokojené miminko, které se ovšem rozhodlo, že nás nechce připravit o všechny dramatické historky z raného rodičovství a tak hraje záchvaty zuřivého pláče, odmítá usnout a předstírá koliku. Někdy jsem tak unavený, že bych usnul kdekoliv.

Výroční přehlídka školních kapel?

Brnkačka.

Výběh paviána s bolavým zubem?

Pohoda.

Parlamentní zasedání na planetě příklepových vrtaček?

Levou zadní.

Na jednom místě bych ovšem usnul nerad.

Na vavřínech.

Táta versus psací stroj

Možná vás při předchozích odstavcích napadlo, jestli tenhle článek není jen hezky zabalená omluvenka, na jejímž konci bude napsáno, že je mi líto, ale z výše popsaných důvodů končím s psaním. Není tomu tak. S literární tvorbou už jsem v životě sekl několikrát a nikdy to ze mě neudělalo lepšího člověka. Proto pochybuji, že by to ze mě udělalo lepšího tátu.

Otázkou je, jestli se to vůbec dá zvládnout. Jestli člověk může být otcem a spisovatelem ve světe, kde není dost času ani na spánek.

Asi není těžké uhádnout, že budou zapotřebí oběti. Ta první se jmenuje Lapači magie.

Pokud mě sledujete na některé ze sociálních sítí, pak asi víte, že tahle novela měla být můj příští opus magnum a že jsem na ní usilovně pracoval. Ano, správně jste zavětřili minulý čas. Bohužel její dokončení musím přesunout na neurčito. Je to komplikovaný, mnohovrstvý příběh, který stojí a padá na postavách a jejich vzájemné chemii. Když jsem se pokusil pokračovat v psaní, jak jsem byl zvyklý z minulého života, padal jsem tak akorát od stolu a jediná chemie, která se dostavila, byl příliv melatoninu. Častokrát jsem se pak probudil, aniž bych si pamatoval, že jsem vůbec usnul a poslední rozepsaný odstavec vypadal zhruba takto:

Namířil mu špičku meče přímo doprostřed nosu a vykřikl: „Ještě krok a já tě na mou duši ffgggggghhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhh

Navíc se k nám vždycky v takovou chvíli vloupal zloděj, poslintal mi celou klávesnici a pak zase beze stopy zmizel.

Nezbývalo než prohlásit Cimrmanovo slavné: „Tudy ne, přátelé.“

Prvním krokem mého chrabrého ústupu byl návrat ke kratším příběhům. Jak už jsem se přiznal dřív, trávím každý podzim sepisováním povídky pro soutěž O Knihovníkův banán, kterou pořádá Klub Terryho Pratchetta. Vesměs to vždycky skončí zoufalým zavytím a zabouchnutím šuplíku, ale letos mám opravdu dobrý materiál. Což je s podivem vzhledem k tomu, jak netradičním způsobem vznikl.

Druhým krokem mého chrabrého ústupu totiž bylo přijít na to, kde vzít dostatek času, během kterého má hlava ještě jakž takž funguje. Našel jsem ho, ale ne mezi živými. Je to – hůůůůů – mrtvý čas.

Zápisky doktora Frankensteina

Jakkoli to zní morbidně, máme mrtvý čas v životě všichni. Jsou to ty chvíle, kdy jedete tramvají, myjete nádobí, jdete s košem, čekáte těch deset minut od okamžiku, kdy vám usnulo dítě do okamžiku, kdy vám zazvoní budík, protože je čas jít do práce. Mrtvý čas vyplňuje naše životy jako aspik tlačenku nebo nálev okurky. Říká se mu mrtvý, protože ho většinou považujeme za nezbytný, ale promarněný. Jenže pro každou mrtvolu je tady šílený vědec, který se ji rozhodne vzkřísit.

V každém momentu, kdy byly moje ruce zaměstnané, ale hlava ne, jsem si začal v duchu vyprávět příběh. Vzal jsem to od první věty a pokud to šlo, dovyprávěl si ho až do konce. Pak jsem rychle skočil po zápisníku nebo mobilu s Evernotem a zapsal si větu či dvě, které se mi podle mého skromného mínění povedly nejlépe. Na větší spisování už většinou nezbýval čas.

S každým dalším přeříkáním příběh košatěl. Pamatoval jsem si, jak jsem si ho povídal minule a tak jsem změnil to, co se mi nelíbilo, přidal, co chybělo a vypustil, co bylo zbytečné. A nakonec pokaždé zapsal větu nebo dvě.

Zhruba po měsíci jsem sedl k počítači a sepsal si všechny útržky tak, jak by měly jít v příběhu za sebou. Výsledek vypadal jako povídka, kterou prohlodala myš. Pečlivě jsem vyspravil všechny bílé díry a hle, koukal jsem z očí do monitoru první verzi docela slušné povídky. Ještě mě samozřejmě čeká spousta práce, ale zatím jsem více než spokojený.

Může se tedy stát člověk tátou a přitom zůstat spisovatelem? Ano, může. Chce to jen píli, vytrvalost a to vůbec největší ze všech možných tajemství je ukryto v tom, být dostatečně tvrdffffgggggggghhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhhh
 

 Poznámka po letech: Zmiňovanou povídku do soutěže jsem skutečně dokončil a dokonce s ní ten Knihovníkův banán vyhrál.
 Ještě jedna poznámka: Zeměplošský Knihovník se po jedné magické nehodě stal orangutanem. Tímto se veškeré další spekulace o něm a jeho banánu zakazují.


Mohlo by se vám líbit

Napište komentář