Ďábel pod vanou

 

„Takže vy mi tady tvrdíte, že pod tou vanou je uvězněný ďábel?“

Dorian si nervózně skousl horní ret a snažil se ignorovat pocit, že jeho mozek co nevidět prohlásí “Já to balím“ a proskočí ven ušima.

„Tak tak,“ pokýval hlavou hrabě. „Přišel si pro mě onehda večer. Ohně pekelné, budiž zatracen a takové ty věci.“

„A vy jste na něj hodil vanu?“ ujišťoval se Dorian.

„Jo,“ odvětil mu stařík a zpoza úzkého šedivého knírku vykoukl vychytralý úsměv, jaký byste našli snad jen na tváři lišky, která právě dokončila právnická studia. „Na Jester’s Peeku musíte být vždycky připravený, mladíče. Vana zavěšená u stropu a uvolněná parketa se spouštěcím mechanismem je to nejmenší, co můžete udělat pro svůj zdravý spánek. Věřte mi.“

Dorian strávil na hradě Jester’s Peek ani ne jedno odpoledne. Když vcházel hlavní branou, cítil se velice připravený, ale ten pocit se rozplynul krátce poté, co ho dveřní klepadlo požádalo o cigaretu. Marně přemýšlel, kde přesně se v inzerátu “Hledáme sekretáře a komorníka“ ukrývala pasáž o horském výběžku, kde se srážejí reality a tříští se o sebe jako příboj. Během těch několika málo hodin se naučil, že tady na hradě se hranice mezi možným a nemožným smývá na hranici mezi asi určitě a proč ne.

Opatrně zaklepal na dno převrácené vany.

„Dále,“ ozvalo se zevnitř.

„Dobrý pokus, ty prevíte,“ zašklebil se hrabě a svou hůlkou několikrát vztekle udeřil do kovové bočnice. Vana se rozezvučela a zevnitř se ozvalo zaúpění. „S takovými nápady můžeš jít k čertu, rozumíš?“

„To bych skutečně rád,“ připustil hlas. „Podívejte, tohle je velice trapné. Nemohli bychom to nazvat remízou a jít si po svém?“

„To dřív bude v pekle mrznout!“ vyprskl hrabě.

„Přijímám. Mohl bych si od vás půjčit trochu teplého prádla?“

Hrabě se už už nadechoval, aby ze sebe vyrazil další peprnou nadávku, ale Dorian ho jemně přerušil: „Poslyšte, jste si jistý, že odtamtud nemůže utéct?“

„Tu vanu, mladíče,“ nadmul se hrabě pýchou, „dal odlít můj praděda Angus z kostelního zvonu. Nevím, jak a proč, ale toho pekelníka to drží pěkně na čtyřech.“

„Proč váš praděda přetavil zvon na vanu?“

„Hrozně blbě se mu v něm koupalo.“

Dorian si pomyslel, že smysl je něco jako matematická proměnná. V písárně nad poštovním úřadem, kde pracoval dříve, se tahle veličina rovnala jedné, maximálně o jednu setinku míň, když si pan Wrigglesworth přihnul trochu více cherry a začal se na svém stole věnovat lidovým tancům. Ale tady na Jester’s Peeku nabývala smyslová proměnná hodnot nejspíše v rozmezí nula celá pomeranč a šatní ramínko na druhou.

Dorian se sesunul na nejbližší židli. Hned po tom co se přesvědčil, že se mezitím neproměnila v chobotnici nebo něco takového. Měl pocit, že má v hlavě o kolečko víc a to kolečko se snaží přesvědčit ostatní kolečka, že jsou vlastně čtverečky.

Hrabě k němu opatrně přistoupil a konejšivě ho poplácal po rameni.

„Vedete si dobře, mladíče,“ řekl. „Většina těch třasořitků před vámi už v tuhle chvíli samou hrůzou ohlodávala svý pantofle. A jeden začal tančit lidové tance.“

Dorianova hlava klesla do dlaní. „Pane bože,“ zašeptal.

„Ach ano,“ zamumlal hrabě a na jeho vrásčitém obličeji se usadil výraz naprosté nevinnosti. „To nás dostává k támhle té skříni potažené řetězy.“

Chcete vědět, co nového chystám?

Novinky, historky od psacího stolu i nebetyčné žvásty najdete na mé facebookové stránce.

Tomáš Pytlík, spisovatel