Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád dítě

„No, nekoukej tak na mě. Čím déle se budeme loučit, tím to bude horší. Podívej, není to na pořád. Vrať se za dva nebo tři roky a zase tu pro tebe bude místo.” Spánek na mě vrhl poslední zoufalý pohled. Pak se chopil malého kufříku a zavřely se za ním výtahové dveře. O něco málo později ho následovaly i Koníčky, Ambice, Sociální život a Předsevzetí, že budeme stále takoví, jací jsme byli.

Býti tátou po sto letech

Pamatujete na člověka, který napsal článek Býti tátou? Zářil optimismem a hleděl vstříc světlým zítřkům. O sto let otcovství později (ze kterých se vyklubaly jen tři kalendářní měsíce) ho vystřídal lidský ekvivalent oškubaného kohouta. Krví podlitými očky sledoval, jak se svět utápí do malinového džemu. Lidé, věci i zážitky splývaly do jediné růžovou mlhou zastřené masy. Všechno se pohybovalo nekonečně pomalu. Nedá se říct, že by tento člověk-drůbež padl až na dno, protože když jste na dně, pak alespoň cítíte pevnou půdu pod nohama. Místo toho stále padal. Padal dolů, padal vlevo a padal vpravo. Pokaždé, když měl pocit, že na malou chvíli stoupá, ukázalo se, že padá zase – jenom hlavou dolů. A skrz oceán želé stále čistě a jasně pronikal ten zvuk. Dětský pláč.

Nemám na mysli broukaní typu „Svítí mi do očí“ ani oznamovací pláč „Tahle hračka už mě nenaplňuje“. Myslím pátý rychlostní stupeň. Řev tak hlasitý a intenzivní až se vám zažere rovnou do duše, rozseká ji na kousky a pak do každého zvlášť kopne. Jsem přesvědčený, že dětský pláč vzniká v nějaké cizí dimenzi a k nám je pouze přenášen dětmi jako rádiem, protože mi přijde nemyslitelné, že by něco takového mohlo vzniknout v tak málem tělíčku. Znáte ten hukot v uších, když vrtáte do panelu? Tak tohle je jako věšet galérii v Louvru. Kdyby za vámi někdo přišel, že to všechno skončí, když se vzdáte jedné nohy a strávíte vášnivou noc se starou Kropáčkovou z přízemí, řeknete ano.

Bylo by to všechno dopadlo špatně. Z oškubaného kohouta by zbyl jen talíř vývaru a plačící vdova. Naštěstí se v naší rodině nachází spisovatel a chytrá žena.

Proti všem

Spisovatelé, chytré ženy – a abychom nekřivdili také televizní detektivové – mají jeden hezky ošklivý zvyk. Rádi rýpou do věci, na kterých jim něco nehraje. Nebojí se kouknout světu pod metaforickou sukni a nenechají se oklamat volánky na povrchu. Nikdy se nespokojí s odpovědí jako Tak to bylo vždycky, Je to dáno nebo Tak nám to řekli. A věřte mi, že když začnete zpochybňovat tradiční výchovu dětí, dostanete takových odpovědí habaděj.
Tradice udává přesně dané postupy, jak s dětmi zacházet, které se definují hlavně formou zákazů a příkazů. Nikdo přesně neví, kde se tyto postupy vzaly, ale všichni se shodují, že tady byly vždycky. Zpočátku jsme podle nich slepě postupovali i my, ale brzy jsme pochopili, že i když děláme všechno tak, jak je to dáno a jak nám řekli, dostáváme nazpátek jen další a další Louvre. Když jsme si postěžovali, že tradice selhává, pravili nám moudré hlavy: „To je v pořádku. Tak to bylo vždycky.” Nastal čas podívat se, jestli nemá svět pod krajkami neoholené nohy.

Strávili jsme se ženou mnoho večerů v hlubokých úvahách o dětech a životu s nimi. Jen tak pro představu uvedu seznam věcí, které nám při bližším ohledání přestaly jít na rozum:
 

Věci, které jsou dány a byly tak vždycky Co nám na nich nehraje
Je v pořádku, když dítě pláče a je třeba ho nechat vykřičet. Jen si tím protahuje plíce. Takže je náš syn fialový ve tváři a zalyká se slzami velikosti menších planet jen proto, aby byl nejlepším světovým potápěčem?
Dítě bude zkoušet, co si může dovolit. Musíš na něj být přísný a stanovit mu hranice! Hranice, přísnost a jasně omezené možnosti – to zní jako výborný recept na člověka. Rozhodně pokud se píše rok 1984 a vy jste hrdina Orwellova románu.
Děti vždycky zlobí. Jaký přínos má pro dítě dovést své rodiče k šílenství? A proč to dělají jen lidské děti v západní kultuře? Vážně je na našem konci všechno dobrý?
Nesmíš na dítě reagovat hned nebo si tě zotročí. Když jdete kolem řeky a někdo volá o pomoc, dáte si taky nejdřív pět minut oddechu, že ano? Ještě by si mohl myslet, že vás má omotaného kolem prstu a že snad pro něj do té vody skočíte i příště.
Když si dítě prožije v raném věku něco špatného, tak to zase tolik nevadí, protože si to stejně nebude pamatovat. Schválně jestli to chápeme správně: oblíbené hračky – pamatuje. Tváře a lidi – pamatuje. Pravidelné denní činnosti – pamatuje. Špatné zážitky… ehm, nepamatuje?
Pokud spí dítě v jedné posteli s rodiči, je to donebevolající rozmazlování! Po vyzkoušení musíme konstatovat, že při společném spaní k rozmazlování skutečně dochází. Rozmazlováni jsou především rodiče, protože nekonečné řvaní v postýlce nahradí tři brouknutí za noc, která se dají vyřešit, aniž by se vůbec muselo rozsvítit.
Pouhé kojení dítěti po třetím měsíci nestačí.
Mléko už je slabé.
V tom případě nám Sebík v noci chodí na myši. Jak jinak si máme vysvětlit ty buclaté tvářičky?
Nošení v šátku je týrání dětí. Jsou tam celé zmačkané! Po vyzkoušení musíme nahlásit, že máme obrovské štěstí, protože náš kluk to utrpení většinou zaspí nebo je příliš zaneprázdněn koukáním po okolí a zkoumání světa, ve kterém bude po zbytek života žít.
Dítě je pro otce zajímavé až tak ve třech letech. To se skutečně může stát, pokud otec ráno vstává ve spěchu a zapomene si srdce ve skleničce na nočním stolku.

 
Plní pochybností o pravdě, která nám byla dána, jsme se vydali hledat vlastní pravdu. Nasadili jsme své nejtajnější zbraně jako jsou knihy a stejně smýšlející ženy. (Všimli jste si někdy, že hlouček žen rychle vytvoří mysteriózní uskupení, jehož kolektivní vědomosti a vzpomínky sahají daleko za hranice času a prostoru? Zvláště jsou-li ponechány osamotě a s dostatečným množstvím kávy se šlehačkou.) Nakonec se ukázalo, že kousek od nás žije skutečný odborník na děti, kterému můžeme bez výhrad věřit. A vtipná věc je, že tady byl celou dobu, jen jsme si ho málem nevšimli.
 

Právě probíhá konzultace s odborníkem na děti.
(Miminkovství je jeho obor, neboť je sám miminkem.)

 

Rodina zrušena pro nedostatek zájmu

Uběhly další tři měsíce od doby, kdy jsme otevřeli závoru na hranicích rodič-dítě. Rád bych napsal, že jde všechno hladce a žijeme si jako v ráji, ale to by nesměly existovat zuby, očkování, bolení bříška a ta potvora gravitace. Ručička na vahách pláče a smíchu ale razantně poskočila do úseku smíchu a červenou stupnici navštěvuje jen okrajově.
Tradiční rodičovství jsme smetli ze stolu a celou rodinu zrušili. Místo ní jsme nastolili rebelantskou vládu následujících principů: Je jedno, jestli máte sedmdesát centimetrů nebo metr osmdesát pět – v obou případech jste stejně schopni poznat, co vás baví, co se vám líbí, co vás děsí a co vám ubližuje. Stačí se vzájemně poslouchat. Nikomu neděláme nic proti vůli a už vůbec ne proto, že nám to někdo řekl nebo že to tak bylo vždycky. Jak nás učí Star Trek, potřeby většiny převažují nad potřebami jednotlivce, ale vtip je v tom, že to zároveň platí i naopak.
V naší rebelské republice (na vlajce máme kohouta v záchranném člunu na hladině malinového želé) je největším hříchem pro dospělého chovat se jako tradiční rodič: Ohýbat dítě podle svých vlastních potřeb, stavět mu hranice a vykazovat ho na místo. Neustále na něm něco opravovat a vylepšovat, jako by bylo už od přírody pokažené. Nepřijít mu na pomoc, když vás potřebuje a nechávat ho trpět pod výmluvou, že ho to naučí, že ho to zocelí nebo že je to pro něj vlastně dobré a že to dělá samo a schválně.
Jsem si jistý, že se najdou tací, kteří naši rebelii označí za prachsprosté rozmazlování a pro ty máme následující zprávu: Když někomu dáte to, co potřebuje, aby byl šťastný, tak se s ním stane jen jediná věc – bude šťastný. A šťastné a spokojené dítě vás odmění tím, že s vámi přestane vést válku o přežití a začne táhnout za jeden provaz. Pak konečně poznáte tu základní poučku, která by se podle nás tří měla stát novou tradicí: Dítě je kámoš.

Mohlo by se vám také líbit

2 komentáře

  • Lukáš 8. 6. 2016   Odpovědět →

    Po úvodní vtipné analýze to jde docela rychle z kopce, pak člověk narazí plnou rychlostí na onu pravdu, ale nenamlátí si.
    Tohle je parádní věta: „Nastal čas podívat se, jestli nemá svět pod krajkami neoholené nohy.
    Prostě Peckistán! Díky

    • Tomáš Pytlík 8. 6. 2016   Odpovědět →

      Já děkuji. A jsem rád, že nedošlo k žádnému ublížení na zdraví 🙂

Přidat komentář

Dokažte své lidství *

Chcete vědět, co nového chystám?

Novinky, historky od psacího stolu i nebetyčné žvásty najdete na mé facebookové stránce.

Tomáš Pytlík, spisovatel