Konec

 

Bylo tady mnohem méně lávy než očekával.

Padající chomáčky popela, vzdálené hřmění a příkrov temně fialových mraků – to všechno bylo v pořádku, ale přece jen trošku čekal, že zem roztrhají na kusy proudy žhavé lávy. Konec světa je jedna z věcí, které by se – alespoň podle jeho názoru – odbývat neměly.

Opatrně se vyklonil ze stroje času. Kvůli nedostatku prostředků nahnal zaklínadla pro přesun v čase do staré skříně na šaty. Byla vysoká a úzká a on měl co dělat, aby se do ní vešel. Pokusil se kouzlem způsobit, aby byla uvnitř větší, ale pak se ukázalo, že bude praktičtější, když jen vytáhne všechny police. Nebyl to zrovna nejpohodlnější dopravní prostředek, ale z toho mála, co stihl o cestování v čase přečíst, zjistil, že lidé bořili hranice čtvrté dimenze v bublajících vanách nebo na saních s deštníkem. Vedle toho nevypadala almara s oprýskaným modrým nátěrem až tak špatně.

Položil nohu na dláždění. Zvířila malé kolečko prachu.

Položil druhou.

Na rtech se mu třáslo zaklínadlo, které ho mělo okamžitě odnést zpátky, pokud by cesta pod ním z ničeho nic vybuchla nebo se mu pokusila ukousnout nohu až pod kolenem. Nic takového se ovšem nestalo, takže ze skříně vyprostil i druhé rameno a po troše přemlouvání přiměl pravou ruku, aby pustila kliku.

A bylo to.

Stál na samém konci světa.

A že to byl konec světa, o tom nemohlo být pochyb.

Přímo před ním se hroutily rozvaliny Neviditelné univerzity. Ty části, které tvořil poctivý hmotný kámen, byly rozmetány na kusy a ty ostatní, více metathaumické, se kroutily ve vírech deformací a prostorových poruch. Křídla hlavní brány visela povadle v závěsech a kam až oko dohlédlo, vršily se po podlaze vstupní haly polámaná torza nábytku a – bohové nesuďte! – pošlapané zbytky jídla.

Hradby kolem Univerzity vypadaly jako hřeben s vylámanými zuby a přes rozbořené zdivo viděl doutnající střechy Ankh-Morporku. Nad celým tím obrazem zkázy se jako obviňující prst tyčila zhroucená polovina Věže umění.

Artur Pánvička svěsil hlavu.

Tak je to přece pravda. Podle jeho výpočtů neuplyne ani týden od doby, ze které vyrazil, a přihodí se tohle všechno. Želva dokráčí, svět skončí a to, co bylo, už víckrát nebude.

Mlask!

Artur zpozorněl. Strach, který se na chvíli posadil na střídačku, aby uvolnil místo žalu, se opět hlásil v plné polní.

Srk. Chlamst.

Ty podivné zvuky přicházely přímo zevnitř Univerzity.

Ano! Teď! Nepohnulo se tam něco?

Mlask. Srk. Hlt!

Hromádka dřeva se sesula k podlaze a uvolnila mu výhled. Zády k Arturovi se krčila nezřetelná postava a ramena se jí prohýbala usilovnou prací. A pak – protože z nějakého důvodu vždycky poznáme, když se nám někdo dívá na krk – se otočila přímo na Artura. Probodl ho zuřivý pohled trojice očí. Ty první dvě patřily postavě a třetí napůl snědené rybě, kterou tvor třímal v zubech.

„Ehm… dobrý den?“ řekl Artur, protože nic lepšího mu zrovna na mysl nepřišlo.

Postava s hlasitým „chlust“ vyplivla rybu a ta se s hlasitým „plesk“ rozplácla na podlaze. Na vteřinku Artur zadoufal, že to neznámý udělal proto, aby pozdravil nazpátek. Pak ale poznal, že je to ta horší varianta. Ryba v ústech jednoho zcela logicky zdržuje v běhu.

Tvor vypustil hrdelní skřek a vyrazil přímo proti Arturovi.

Chlapec se nenechal zahanbit a vyjekl téměř stejně silně. Pozpátku ucouvl do skříně, ale zakopl o práh a dopadl na zadek. Než se postavil a jal se do almary soukat znovu, byl už přízrak na půl cesty k němu.

Arturův mozek se roztočil na plné obrátky. Jak se zdálo, na mechaniku skládání příliš velkého těla do příliš malého kusu nábytku stačil jen omezený počet koleček a tak se našlo dost na to, aby mu hlásily detaily o blížícím se stvoření: Má klobouk. A taky vousy a hůl. Je to mág! Šílený, posedlý mág! No, alespoň šílenější a posedlejší než obvykle bývají. Takže takhle to tedy bude. Mágové se zblázní a zničí svět.

Zavřel dveře a přivřel si do nich prsty. Zavřel je znovu a praštily ho do hlavy. Vykašlal se na dveře a začal mumlat zaklínadlo rychlého návratu. Slova se mu pletla jedno přes druhé a páté přes deváté. Snad se tomu zaklínadlu alespoň přiblížím, zoufal si Artur. Ať mě dostane kamkoliv, jenom pryč odsud.

Šílenec už byl sotva deset kroků od něj. Namířil holí před sebe. Na špici se rozžehla jiskra ohnivé koule.

Arturovo zaklínadlo konečně začínalo fungovat. Ze stropu skříně se spustil déšť houslových klíčů a podlahou prokvetlo několik fialek. Kouzlo tiše zaprskalo a pohaslo, aby bylo všem jasné, že po tak mizerném vyvolání se od něj více čekat nemůže. Artur se v duchu rozloučil se životem.

Mág právě dokončil poslední skok a pak –

– skříň zcela a kompletně minul.

Mladík zůstal stát jako tumpachový. Zvenku se ozval sykot vržené ohnivé koule a ryk boje. Když se Artur opatrně vyklonil ven, spatřil jak ten ječící pomatenec srdnatě bojuje se zbytky fontány na nádvoří.

„Tak dost,“ zahulákal někdo. „Kvestor zase zaútočil na fontánu.“

„Já bych to počítal,“ odpověděl mu druhý hlas. „Ta soška nahoře vypadá úplně jako lektor Zaniklých run.“

„To teda nevypadá,“ bránil se třetí. „Já nosím poctivé spodní prádlo a ne takový cáreček.“

Artur více vypadl než vystoupil ze stroje času. Ve spáncích mu tepalo. Zavrávoral a zamlženým pohledem sledoval, jak se za každým kamenem a větším kusem zdiva objevují vousaté tváře profesorského sboru Neviditelné univerzity. Zrovna se chystal upadnout, když ho za límec chytila obrovitá ruka a celý mladíkův výhled zaplnil obličej arcikancléře Vzoromila Výsměška.

„A kdopak jste, sakra, vy, mladý muži?“ zahromoval.

„Já jsem… já totiž…“

„Student, jak vidím. Jméno?“

„Artur Pánvička,“ vyrazil ze sebe chlapec. „Přestoupil jsem z Quirmské školy pro nadanou mládež, pane.“

„Dovolte abych vás informoval, že jste v pěkným průšvihu, Arture Pánvičko. Jak jste se sem u všech čertů dostal?“

„Strojem času, pane.“

Výsměškovo huňaté obočí vylétlo vzhůru. „Tak strojem času? To myslíte tuhle škatuli?“

„Je mnohem, hm, obsáhlejší než vypadá.“

„Cestování časem?“ To promluvil Rozšafín Ctibum a nervózně si posunul brýle na nose. „Ale to by vyžadovalo neuvěřitelné množství energie, thaumické zakřivení vesmíru a nadprostorový vícesměrný…“

„Slovo, které hledáte, Ctibume, je nemožné,“ odtušil arcikancléř. „Cestování časem je nemožné.“

„Nic není nemožné, arcikancléři, ale…“

„…ale tohle je,“ vkročil mu do řeči Výsměšek tónem, který naznačoval, že další nemožná věc je se o tom ještě chvíli přít. Pak se obrátil k mladíkovi: „Zaklínadla pro cestování časem ještě nebyla vynalezena. Ovšem vy je nejspíš máte. Takže vám nebude vadit, když nám je teď hezky ukážete, co?“

Artur poslušně otevřel dveře skříně. Stěny byly hustě popsány runami a okultními kresbami, které se vlnily a narážely jedna do druhé jako lístky na hladině jezera. Arcikancléř si je s bručením prohlížel a kolem jeho ramen se rozprostřel vějíř vousatých hlav.

„To je docela nápadité použití Kolpasovy astrální triangulace,“ přikývl uznale starší pAsák.

„A neobvyklé zapojení prostorového posunu podle de Vreiho,“ prohlásil profesor Neurčitě mlhavých studií.

„A ty fialky hezky doplňují interiér,“ ucedil děkan.

„Jenže nic z toho vám neumožní cestovat v čase,“ shrnul to Rozšafín Ctibum.

Výsměšek přikývl. „Přesně tak. Je mi líto, mládenče, ale časem jste se nepohnul ani o vteřinu. Místo toho jste… co přesně udělal, pane Ctibume?“

„Přesunul se o šest metrů níže a dvacet metrů posměrně.“

„Ano, přesně tohle,“ kývl Výsměšek.

Artur vytřeštil oči. „Takže tohle není konec světa?“

„Co prosím? Konec světa? To bych o tom něco věděl,“ zasmál se arcikancléř. „Požádali jsme Hexe, aby nám posbíral kousíčky nepoužívaného prostoru – bublinka v zavařenině támhle, výduť v nepřístupné jeskyni tuhle – a všechny nám je napasoval do přednáškového sálu ve čtvrtém patře. Udělali jsme si tady z toho takovou malou tréninkovou arénu. Chlapci potřebují trochu zvednout fyzičku. Poslední paintballový mač s Prašnekovou univerzitou jsme málem prohráli, kdyby se děkan včas neobětoval.“

„Vrhl jste mi pod kabát výbušné kouzlo a pak mě strčil do dveří,“ protestoval děkan.

„Někdo tam to zaklínadlo skrz všechny obranné bariéry dostat musel. A navíc proběhlo svobodomyslné hlasování tom, kdo z nás to bude.“

„Křičel jste na mě, že jestli okamžitě nezačnu padat, tak mě nakopnete do zadnice tak hlasitě, až mi mysl vyletí ušima na svobodu.“

„Schází vám týmový duch, děkane. Musíte pochopit, že…“

„Promiňte,“ přerušil je Artur nesměle. „Ale proč tady všechno vypadá jako při apokalypse? Teda až na to, že tu není láva.“

„To všechno je kvůli atmosféře. Chlapci se pak lépe odvážou. Kdyby to bylo na mně, tak bych jeden nebo dva vodopádky lávy přihodil, ovšem to by někteří z nás nesměli mít strach z červené barvy, viďte, kves… Už všech bohů, odveďte ho někdo od té fontány než si vážně ublíží.“

Starší pAsák vytáhl z kapsy krabičku pilulek ze sušených žab. Začal s ní hlasitě chřestit a volal: „Kvestor, kvestor, kvestóóór! Kvestor, kvestor, kvestóóór!“ Chvilku sledovali, jak se rozehrává opatrný tanec mezi lovcem a loveným a když se nakonec kvestor přece jen nechal nalákat a zhltnul několik tabletek, zeptal se Artur: „Tohle je kvestor Univerzity? Ještě jsem neměl tu čest ho…“

„Tak to buďte rád, chlapče. V posledních dnech se jeho hlava toulá na opačném břehu víc než kdy jindy. Na druhou stranu to z něj dělá zapáleného hráče paintballu, což se bohužel nedá říct o všech přítomných.“

„Upřímně doufejme, že proti nám Prašnekovci příště postaví tým zahradních fontán,“ zabručel děkan.

Výsměšek jeho poznámku okázale ignoroval a pokračoval: „Ale pokud se nemýlím, mládenče, teď je na čase, abyste začal pro změnu vysvětlovat vy. Co vás to, hergot, popadlo stavět stroj času?“

Artur polkl a chvilku hledal jazykem na patře ta správná slova.

„Já jsem nigrumhatista,“ řekl pak.

„No, každý si čas od času užijeme nějaký ten pečený lilek, ale jak to souvisí s…“

„Promiňte, pane,“ vložil se do toho Rozšafín Ctibum. „To je náboženská víra. Její stoupenci věří, že celý svět existuje v mysli Velkého starce.“

„To je teda pěkně vyšinutá představa,“ prohlásil lektor Zaniklých run. „Umíte si představit, jak velkou by musel mít hlavu?“

„Nejsem si tak úplně jistý, ale nevybuchne lidská hlava, když do ní strčíte jinou hlavu?“ přidal se profesor Neurčitě mlhavých studií.

„Já myslím, že by to nebyl žádný problém,“ řekl děkan. „Viděl jsem onehdy na pouti takové panenky a ty se…“

Pod přísným pohledem arcikancléře se děkanova řeč utopila v šepotu. Výsměšek se dlouze zadíval na Artura: „Co má společného chlápek s velkou hlavou s tím vaším kouskem?“

„Před pár dny,“ začal Artur, „prohlásili kněží, že Stařec zemřel a náš svět zůstal opuštěný. Lidé začali tvrdit, že to je konec všeho a že už určitě musí přijít Soudný den. Navzdory tomu jsem se přece jen další ráno probudil, ale svět mi připadal tak moc jiný. V každém kousku jsem viděl méně radosti a méně života. Svět byl těžší, skutečnější. Cítil jsem, jak mi celou váhou padl na ramena. Jako by všechno, co kdy bylo krásné a důležité, vybledlo s tím mlhavým ránem a kolem zůstala jenom surová neotesaná realita plná šedých barev a ostrých hran. Začal jsem se bát, že lidé mluvili pravdu a Velká A’Tuin míří k poslednímu kroku.“

Zavládlo tíživé ticho.

„Mám najednou hroznou chuť navštívit své příbuzné,“ zamumlal děkan. „Dokonce i ty, které nemám rád.“

„Jsem ještě moc mladý na to, abych umřel,“ škytl profesor Neurčitě mlhavých studií a nervózně se probíral hustým šedivým vousem.

Artur pokračoval: „Jenže svět neskončil. Ani ten den a ani den po něm. A já jsem prostě nedokázal čekat. Musel jsem vědět, jestli se jenom dotočí nějaké kolečko a pak to cvakne a bude po všem. Proto jsem postavil stroj času. Chtěl jsem se vydat až na samý konec světa zjistit, jestli je to všechno pravda a kolik dní nám zbývá.“

Chlapec zmlkl a ramena se mu propadla pod tíhou chmurných myšlenek. Pak se ovšem znovu napřímil, protože nedokázal vzdorovat bodrému úderu, který mu do zad zasadil Vzoromil Výsměšek.

„Všechno jednou skončí, mladíku,“ řekl. „Ale přece jste si nemyslel, že se jen tak zhasne svíčka a půjde se domů? Víte, proč se vám zdá, že vám celý svět padl na ramena, hm?“

Artur zakroutil hlavou.

„To proto, že ho máte nést,“ naklonil se k němu arcikancléř. „My všichni ho máme nést. Vy, já, děkan, kvestor. Mudrcové, sralbotkové i šílenci. Vzato kolem a kolem je tak nějak v hlavách nás všech. Mně osobně na něm teda sakra záleží, protože nemám ani nejmenší chuť vznášet se někde ve vzduchoprázdnu.“

„Ale…“ ohradil se Artur. „Ale něco se změnilo. Věci už nikdy nebudou jako dřív!“

„Proč by měly? Kdyby byly věci pořád stejné jako dřív, to bychom se nikdy nikam nedostali.“

Artur otevřel pusu k novým protestům, ale jak už bylo jednou řečeno, arcikancléř dokázal velmi intenzivně vyzařovat pole zabraňující veškerým protestům. Mladík ji proto zase pomalu zaklapl.

„Tak se mi to líbí. Chlapci, dejte tady Arturovi nějakou hůl, ať si zahraje jedno kolo s námi. Děkane, bude ve vašem týmu.“

„To teda ne! My už máme kvestora a ten ustavičně útočí na všechno možné včetně sebe sama.“

„No,“ řekl Výsměšek a vesele na Artura mrkl. „Tak to asi budeme muset vyřešit svobodomyslným hlasováním.“

 

(Věnováno tomu nejlepšímu příteli, jakého jsem kdy nepoznal.)

 

 Povídka zvítězila v literárním klání O Knihovníkův banán 2015, které pořádá český Klub Terryho Pratchetta.

 

Chcete vědět, co nového chystám?

Novinky, historky od psacího stolu i nebetyčné žvásty najdete na mé facebookové stránce.

Tomáš Pytlík, spisovatel