Největší záhada

Dva muži si zírali do očí. Téměř se dotýkali špičkami nosů. Stáli bez hnutí, takže byste na první pohled snad ani nepoznali, který z nich je novinář a který loupeživý rytíř ze čtrnáctého století.

Alexandr to vzdal jako první a odtáhl se. Olejomalba neudělala nic.

„Pane Šťovíku, mohl byste na moment?“ promluvil Alexandr do vzduchu, aniž spustil oči ze zarostlé tváře Hynka Kopyta z Trojpolí. Místo odpovědi se mu dostalo směsice huhlání a mumlání. „Co jste to říkal?“ zeptal se.

„Poudám, že do tej cimry nevkročím!“

„Já myslel, že z obrazu vystupuje jenom v noci.“

„Baj, ale co dyby si to rozmyslel?“

„Prosím vás, pane Šťovíku, pojďte sem na chvilku, ať na sebe nemusíme takhle křičet.“

„Huhly huhly, mumly mumly.“

„Už jsem vám zase nerozuměl.“

„Poudám, že ani za zlatý podsvinče, mladej pane! Celej ten kamrlík je prokletej. Tajuplný písmování na dlažbě, otisk čertovýho pysčiska u stropu, děsivý reliéfy podél voken, kaj lidem roste cu moc ruk a nohou… Samý zlý čarování!“

Alexandr se podíval na rýhy, které se mu zaplétaly mezi podrážkami. Spíš než jako výplod šíleného alchymisty vypadaly na dílo stěhováků. Reliéfy u oken ho děsily nejvíc tím, jak se s většinou omítky bortily jeden v druhý. Z klenby na něj skutečně shlížela ďáblova tvář a ponoukala ho k hříšné myšlence, že mají na hradě problém s plísní.

„Ale nejhorší ze šeckýho je huhly huhly, mumly mumly.“

Novinář semkl víčka a chvíli nechal do ticha tepat vlastní spánky. Pak se otočil zády k obrazu a pokusil se co nejklidněji oslovit průchod na chodbu. „Copak jste to říkal tentokrát?“

„Poudám, že ze šeckýho nejhorší je ten vobraz, mladej pane. To je tudyk největší záhada. Dobře si ho okoukněte.“

Alexandr se ohlédl přes rameno. Hynek Kopyto na něj shlížel stále stejně nerudným pohledem. Nevypadal, že by se chystal udělat cokoliv záhadného. Ani teď, ani za milion let.

„V outerek jsme tu měli okultistu,“ pokračovala chodba, „a temu to tak počechralo aury, že se stal příčetnejm a našel si práci. Tejden nazpátek si to byl vočíhnout aj jeden iluminát a hnedle si sem chtěl s kámošema nastěhovat lóži. Tuž jsem ho hned na cufačku vylifroval. Než by semka natáhli šecky duchny, to by byl na schodech pěknej čubrajz. Ale nejradějec to tudyk maj louci záhad, mladej pane, pro ně je to učiněnej ráj.“

Fajn, pomyslel si Alexandr, protože já tady mám očistec.

Když Emil prohlásil, že v časopise končí, byl si Alexandr jistý, že na uvolněnou židli šéfredaktora doporučí právě jeho. Chodil kanceláří jako kohout po smetišti. Tady klovl jednoho, tady zase druhého. Stačila drobná poznámka o tom, jak v redakci už brzy zavládnou nové pořádky, nebo že je časopis poměrně prestižní a ne každý na to má. Ve skutečnosti neměl v úmyslu nic měnit, natož někoho vyhodit, ale sledovat ty jejich nervózní obličeje stálo za to.

Konečně došlo na schůzku s investory a Emil přede všemi oznámil, že redakci dál povede Zorka. Zorka! Takové pískle v Alexandrově kurníku. Právě z ní si utahoval nejraději. Pokaždé zrůžověla a nedokázala říct tři souvislá slova, aniž by se zajíkla.

Ještě se ani nestihl vzpamatovat a Zorka už stála v čele stolu. Měla také jedno oznámení. S okamžitou platností povýšila Alexandra na šéfa nedělní přílohy.

Během jedné vteřiny se tak stal člověkem, jehož úkolem je stále dokola přepisovat čtyři recepty na bábovku, aby vypadaly jako nové. Musí publikovat cestopisy, aniž by se vydal dál než na Wikipedii, a obstarávat pravé příběhy ze života čtenářů tím způsobem, že je do posledního napíše. A každý pátek musí Zorce odevzdat příspěvek do rubriky Svět záhad. „Myslím, že prokletí Hynka Kopyta bude pro tvé první číslo to pravé,“ řekla mu a píchla prstem do brožury. Hlas jí ani jedinkrát nezakolísal.

Když si to Alexandr znovu přehrál v hlavě, definitivně se vzdal. Vydá se zpátky do redakce, vycucá si článek z prstu a jeho ponížení bude kompletní.

Vyšel ven na chodbu, kde se krčil kastelán.

„Jestli máte šecko, co ste potřeboval, tak bych vám snad mohl připomenout naše malé oujednání.“

„Chm?“ odvětil Alexandr nepřítomně.

„Znělo to asi taktonc – já vás pustím do sálu s vobrazem mimo návštěvnickou dobu a vy mi přispějete na chod hradu.“ Dloubl špičkou boty do pojízdného kyblíku s mopem. Navzdory tomu, že byl kyblík z plastu, zacinkal a vzduchem se roznesla vůně dezinfekce, která nápadně připomínala tuzemák.

„Aha, ano, jistě.“

Alexander začal spěšně prohmatávat bundu i kalhoty, ale nikde nenarazil na povědomou bouli. „Promiňte, ale vypadá to, že jsem někde zapomněl peněženku.“

„Japa by ne,“ zašklebil se kastelán. „Dycinky dyž tudyk kerejsiho pustím, tak hned nemá šrajtofli, čeká na vejplatu nebo to stopro pošle zejtra poštou.“

„Dovolte! Já jsem profesionální novinář. Mám přece nějakou čest.“

„Baj, ale nechal jste ji v inších kalhotách, cuž?“

Alexander zrudl. „Peněženka bude nejspíš v autě.“

Sešli na nádvoří. Kastelán Šťovík stál v bráně, zatímco Alexandr vyrazil ke svému passatu. Když se o deset minut později vrátil, pravil mu kastelán smířlivě: „Heleďte, mladej pane, tak už to nechte bejt. To by mi serce puklo, dybyste na nás vzpomínal jen jako na pitomej zámek, stupidní Zorku a zatracenou podělanou nedělní přílohu, jak jste ráčil před chvílí křičet, dyž jste kopal do zadního kola. Nechte to bejt, poudám, a spánembohem.“

Pan Šťovík sledoval, jak passat mizí na příjezdové cestě. Pak se vrátil do hradu a namířil si to rovnou k podobizně Hynka Kopyta. Vešel do místnosti, přeměřil si obraz pohledem a založil ruce v bok.

„Do smrti smrťoucí to nepoberu. Každýmu na tomhle místě poudám, ať si ten vobraz dobře okoukne, a von se každej stejnak nechá načapat. Dyť to mají tudyk jasně napsaný. Loupeživej rytíř. A voni se k němu otočí nazadek. Největší záhada ze šeckých.“

Zatímco levá ruka Hynka Kopyta z Trojpolí spočívala na jílci meče, v pravé se nápadně vyjímala kožená peněženka italské značky. Možná to způsobil jen špatný lom světla, ale zdálo se, že se rytíři malinko pozvedlo obočí.

„Copa já za to můžu, že je z tý chodby tak blbě slyšet?“ pokrčil rameny Šťovík. „Nech si ty móresy a cáluj půlku.“