Tuto povídku si můžete také stáhnout v elektronické podobě.

Neobuté dobrodružství pana Selbyho Ippsena

 
„Raději mě zabijte!“

Toto odvážné tvrzení se vydralo z úst pana Selbyho Ippsena následováno řevem tak srdceryvným, že by zahanbil i životem těžce zkoušeného soba. Laskavý čtenář se jistě podiví, co přimělo tak ctihodného mladého gentlemana, jakým byl pan Ippsen, aby uprostřed noci hlasitě křičel a pronášel tak razantní výroky. Odpověď je vskutku jednoduchá – pan Ippsen byl právě přepadáván.

Jsa zabaven peněženky, hodinek po otci, domovního klíče i dvojice manžetových knoflíčků, ležel teď Selby v pozici svíčky a neznámý útočník – v očích pana Ippsena ztělesnění zuřivosti a naprosté nepříčetnosti – z něj stahoval levou botu. A byl to právě tento podlý čin, který v mladíkovi vyvolal tak náhlou touhu po odchodu na onen svět. Městečko, ve kterém se událost přihodila, se totiž jmenovalo Šťastná podrážka.

Ti z vás, kteří už o Podrážce slyšeli nebo ji dokonce navštívili, s panem Ippsenem jistě soucítí. Autor však nepochybuje o tom, že se najdou i takoví čtenáři, jež při hodinách zeměpisu trápily příznaky spavé nemoci a tak se v následujících několika odstavcích pokusíme povahu Šťastné podrážky zachytit. Prve jmenovaní čtenáři mohou tuto pasáž samozřejmě s klidem v srdci přeskočit.

Zatímco většina lidského pokolení nachází štěstí v ustavičném hromadění peněz, Podrážkané našli smysl života v botách. Jen považte, že zeď na kterou byl pan Ippsen neurvale přiražen, když se dnes v noci vracel domů, patřila jednomu ze sto dvaceti devíti ševcovství. Druhou stěnu opuštěné uličky, na níž bylo mladíkem smýknuto, tvořil zadní trakt jedné ze dvou set tří pletáren tkaniček. Odpadky, do kterých Selby záhy přistál, plechově zvonily, což jasně ukazovalo, že si uličku jako sklad nepodarků zvolila jedna ze sto sedmdesáti pěti liteven návleček. Pan Ippsen sám – jak svému přepadávateli nezapomněl vysvětlit – patřil k prominentním lepičům podrážek, ale zločinec (a jistě také vrah a sumář všeho zla na světě!) zůstal k jeho vysvětlení hluchý.

Zaujetí botami bylo ve Šťastné podrážce tak silné, že proniklo do všech kulturních i sociálních odvětví. Každý rok se ve městě konaly trhy při příležitosti svátků jako Botnice, Botůvky, Dřevákové plesy nebo Tkaničkobraní. Noc rozbíjela světla luxusních obchodních domů, které dokázaly splnit i ty nejdivočejší sny vašich chodidel. Místní odnož evangelické církve dokonce usoudila, že náš Pán by jen těžko povstal z hrobu bez pořádné obuvi s přezkou a tak příslušně upravila svaté texty i dekorace oltáře.

Netrvalo dlouho a pohled na holou, neobutou nohu se stal čímsi drzým, nemorálním a docela nečistým. A protože rada městečka Šťastná podrážka, v čele s dobrotivým panem starostou, vždycky dbala o blahobyt svých občanů, byla bosá chůze nakonec postavena zcela mimo zákon.

Teď už si jistě dokážete představit zděšení pana Ippsena, když se lupiči konečně podařilo vykroutit mu polobotku z cukající nohy. Bavlněná ponožka odmítla opustit vnitřek boty a tak teď na svět vykoukla páně Ippsenova noha v celé své kráse. Mladý muž, šokován tím pohledem, ztuhl v němé hrůze a tak první botu rychle následovala druhá.

„Prosím vás, vraťte mi to,“ žadonil Selby. „Dám vám košili s monogramem a spodní prádlo s kačerem, jenom mi pro Boha obutého neberte mé boty.“

Zloděj (zajisté syn hada a kudlanky, nečistý a nevyzpytatelný jako kroupová polévka) na svou oběť smutně pohlédl. „Je to pro vaše dobro, pane Ippsene. Musíte osvobodit svou mysl.“

„Osvobodím, co budete chtít, jenom mi dovolte zpátky uvěznit mé nohy,“ sliboval mladík.

„Promiňte, ale to nemohu,“ zakroutil hlavou zločinec. Naklonil se k panu Ippsenovi a téměř laskavě ho pohladil po vlasech. „Brzy to pochopíte, slibuji.“

Pak ho o něco méně laskavě praštil do obličeje a Selby ztratil vědomí.

 

Když se opět probral, jevila ulička zjevný nedostatek jiných bytostí a jak zjistil po záchvatu zuřivého přehazování odpadků i zjevný nedostatek jakýchkoliv bot. Sedl si na zem zády ke zdi, stáhl kolena pod bradu a začal přemýšlet.

Pokud si dobře uvědomoval, musel být někde mezi Střevícovou a Zauzlenou v Nízkém podpatku, což znamenalo, že to má domů ještě slušný kus cesty. Vidina podkrovní komůrky, postele a snídaně v podobě koláčů paní domácí mu vehnala slzy do očí.

Chvíli uvažoval, jestli by v tak pozdní hodinu nesehnal na hlavní ulici fiakr, ale brzy mu neblahá vzpomínka napověděla, že mu onen zloděj (plivanec na tváři světa a arcilotr nejvyšší kategorie) neponechal nic, čím by mohl za jízdu zaplatit. Navíc jaký příčetný kočí by zastavil tak nedbale oblečenému mladíkovi, který před chvíli skončil exkurzi v odpadcích a ještě k tomu – panenko sandálová – s bosýma nohama.

Selby Ippsen patřil k těm mladým mužům, kteří byli požehnáni absolutní neschopností vést smysluplnou konverzaci a panickým strachem z žen. Obvykle si užíval pocit, že to je pouze on sám, na koho se musí v životě spoléhat, ale právě teď ho ta představa nijak zvlášť neoblažovala. Jedincem, jenž měl nejblíže k titulu “Přítel Selbyho Ippsena”, byl jistý Torsten Gunnarson, bytem na Cvočkové ulici číslo devatenáct, která ležela – a to zjištění vlilo Selbymu novou krev do žil – nedaleko odsud.

V jedné sekundě došel k rozhodnutí, svlékl kabát a roztrhl košili s monogramem. Pruhy látky si omotal nohy, jak nejlépe dovedl, vklouzl zpátky do svrchníku a vydal se na cestu.

Ani myš s výcvikem tajného policisty by se neplížila tak opatrně, tiše a lehce jako právě teď pan Ippsen. Vyhýbal se hlavním ulicím, krčil se za popelnicemi a prodléval ve tmě zastřešených průchodů. Jeho vnitřnosti sžíral strach z odhalení a do palců u nohou se mu zakusovala zima. Jedenkrát měl pocit, že zaslechl policejní píšťalu a tak se po hlavě vrhl do křoví, jen aby zjistil, že si s ním hraje vítr a že ve křoví šlápl do něčeho nehezkého.

Vystrašen k nepříčetnosti a stejnou měrou pokořen stanul před dveřmi domu s číslicí devatenáct. Tloukl klepadlem hodnou chvíli, než se v přízemí rozsvítilo světlo a ve dveřích se objevil muž v noční košili.

„Torstene, musíš mi pomoct,“ vrhl se na něj Selby. Gunnarson ho nejdříve ošklivě odstrčil, než ho uši zpravily o tom, s kým má vlastně tu čest.

„Selby? Co tady děláš tak pozdě v noci? A jak to proboha vypadáš?“

Pan Ipssen si škrobeně uhladil kabát, čímž rozmazal několik fleků nejistého původu.

„Ty jsi pil, Selby?“ zamračil se Torsten.

„Ani kapičku, přísahám! Přepadli mě. Obrali mě o všechno a nakonec mi ten neřád stáhl boty.“

„Ukradl ti… boty?“

Nesmíme se divit nedůvěře pana Gunnarsona, protože něco takového jako zcizení bot byla věc ve Šťastné podrážce neslýchaná a rovnala se přinejmenším svatokrádeži. Torsten si prohlédl Selbyho chodidla, na kterých se skutečně nenacházely žádné boty a pojal nové podezření.

„Nepřidal ses k nějakému tomu spolku Zouvačů, že ne?“

„Cože? Já? Torstene, co to povídáš. Vždyť ti lidé se schází potají a chodí před sebou v ponožkách. To já bych nikdy nedokázal, přece mě znáš!“

Torsten se zdál být nepřesvědčen.

„Půjč mi nějaké boty,“ zaprosil pan Ippsen. „Zítra ti je vrátím, přísahám. Jen abych došel domů.“

„Je mi líto, Selby, ale to nemůžu. Co kdyby tě chytili v mých botách, jak provádíš kdoví co, hm? Musím myslet na své dobré jméno a na čest mé rodiny. Promiň, Selby. Dobrou noc.“

Dveře se zavřely a v zámku výmluvně zašramotil klíč. Po něm se ještě výmluvněji zasunula závora a konečný rozsudek vyneslo zachřestění bezpečnostního řetězu s potvrzujícím dodatkem přisouvané židle.

 

Pan Selby Ippsen, zbaven veškerých nadějí, zamířil k domovu. Zprvu se jen tak loudal jako předpisově nešťastný člověk a bylo s podivem, že nad ním atmosféra nevykouzlila pršící obláček. V této pochmurné náladě vešel do cesty kočáru, který vezl hosty z pozdní zábavy. Selbyho nedbalý zjev a rozedrané cáry na nohou, z nichž neurvale vykukovaly obnažené palce, způsobily mezi cestujícími pozdvižení. Dámy v načančaných šatech teatrálně omdlévaly, zatímco pánové se dušovali, že by se s tím monstrem pustili do křížku, jen kdyby si nedali ten poslední drink.

Až teprve zmínka o policii pronikla do mysli dříve ctihodného pana Ippsena a vyburcovala ho natolik, aby se dal na útěk. Naštěstí ho nikdo nepronásledoval a tak brzy zmizel kočáru z doslechu.

O chvilku později se mu postavilo do cesty náměstí. Po pečlivé prohlídce usoudil, že je prázdné a tak se ho jal podél zdi překonávat. Asi v půli cesty ho vyděsilo cinkání zvonku. První tón ještě nestihl doznít a Selby už se choulil na dlažbě a prosil o odpuštění. Když jeho záda nepoznamenal policejní obušek, opatrně vykoukl a prohlédl své okolí.

Cinkavý zvuk vydávala hrací skříňka ve výloze, neboť se právě choulil před obchodním domem “Lžíce a nazouvák”.

Jako žíznivý muž na cestě pouští vrhl se obličejem na sklo a hltal pohledem všechny nové modely pánských střevíců, holínek, kozaček a papučí s bambulemi, které obchodní dům hrdě prezentoval kolemjdoucím. Co jen by Selby udělal proto, aby měl právě teď jeden pár na nohou.

A pak ho napadlo, že vlastně nemusí dělat tak mnoho. Stačí jen zabořit prsty do dláždění, vyloupnout z něj jednu kostku, vrhnout ji proti výloze a pak se zmocnit těch polobotek z černé kůže.

Copak by jej mohl někdo vinit? Vždyť on sám, bezúhonný, poctivý občan byl okraden a ponížen ve společenském žebříčku na úroveň Zouvačů! Cožpak není jen správné, když si vezme zpět, co mu bylo neprávem a za použití násilí odebráno?

Jenže jako většina z nás měl i pan Ippsen v hlavě hlásek, který uměl moc dobře odlišit dobré od špatného. Zacpal si uši, aby umlčel jeho hubování, a pak se zkroušeně vydal dál.

 

Tma zprůsvitněla do hebké pavučiny, když Selby konečně stanul před domem, v jehož podkroví přebýval. Oceán beznaděje v jeho mysli zčeřila vlnka radosti, ale byla rychle utopena vědomím, že ho zloděj (sliz v lidské podobě proradný jako dlaždice v dešti) připravil i o domovní klíč. Zaklepat si netroufal, neboť věděl, že žena tak počestná jako paní domácí, by raději dům třísku po třísce snědla, než by mu dovolila do něj v tomto stavu vstoupit.

Prošel brankou, minul hlavní vchod a zamířil k boční straně stavení. Hladká stěna z bíle natřených prken před ním čněla jako skála. Na její špičce se radostně blýskalo kulaté okénko jeho pokoje.

Po chvilce váhání Selby rozhodl, že se k němu vypraví po okapu. Chopil se plechové roury a začal šplhat.

Naneštěstí paní domácí neměla dlouhého spaní a otevřela oči právě ve chvíli, kdy její okno míjely Selbyho bosé nohy. Spustila křik hodný lodní sirény a s odvahou středověkého rytíře vyrazila proti nohám se smetákem. Nebohý pan Ippsen se po chvilce marného boje zřítil na trávník.

Nic nepomohlo uklidňování ani vysvětlování. Paní domácí z něj stejně většinu neslyšela, protože mladíka zasypávala jekotem v několika tóninách. Když se podivné individuum a jednoznačný sexuální delikvent odmítl vzdálit, hodila po něm nekompletní sadu porcelánu a jednu celou kočku.

Selby pod tímto útokem abdikoval, vyškrábal se na druhou stranu plotu a ukryl se v postranní uličce. Chráněn hradbou popelnic vyhlédl, aby zjistil, zda není pronásledován, když tu ucítil, jak na jeho schoulenou postavu padá stín.

„Dobré ráno, pane Ippsene.“

Dosud bledá mladíkova tvář vzdala veškerou snahu udržet v sobě alespoň kouska barvy. Selby se otočil, přestože hlas poznal okamžitě. Byl to on – jeho trýznitel, zloděj bot, šelma pekelná a ďáblův zástupce v době dovolené.

„Co chcete?“ vyjekl. „Co ještě více chcete? Sebral jste mi úplně všechno, cožpak to nechápete?“

„Moc mě to mrzí,“ řekl zločinec, „ale je tady ještě něco, co musíte vidět. Slibuji vám, že pak všechno pochopíte. Šel byste se mnou, pane Ippsene?“

„S vámi? Ani do horoucího pekla!“

„V tom případě se obávám, že vás budu muset znovu praštit.“

„Nenamáhejte se, ano?“ odsekl Selby a bez pardonu omdlel.

 

Jen co se mysl pana Ippsena znovu usídlila mezi jeho ušima, stiskl mladík pevně oči odhodlán je nikdy více neotevřít. Ať už svět na druhé straně víček skýtal cokoliv, on s tím nechtěl mít nic společného. Během několika posledních hodin byl zut, okraden, zneuctěn, zrazen, pronásledován, opuštěn a napaden, což mu podle jeho mínění dávalo plné právo dožadovat se okamžitého příchodu milosrdné smrti.

Zatímco čekal na kýžený zásah shůry, opřelo se mu do tváře teplé sluneční světlo. Přestože byl na odchodu z tohoto světa a žádná z jeho krás už jej nemohla uchvátit, přece jen se pokusil otočit ve snaze zachytit co nejvíce paprsků. A tu pocítil dotek, v jehož existenci téměř přestal věřit.

Tomu měkkému obětí se do pocitu bezpečí mohla rovnat snad jen matčina náruč. Ten pevný stisk hravě předčil uznalé podání otcovy ruky i něžné pohlazení milenky. Nemožné se stávalo skutečností. Pan Selby Ippsen byl po dlouhé noci znovu obut.

Navzdory svému dřívějšímu předsevzetí mladík vytřeštil oči. Zatočila se mu hlava a svět se rozlil do barevných cákanců, ale uprostřed toho všeho trčely Selbyho nohy a na nich zbrusu nové polobotky.

Z pestrého pozadí ukápla jedna velká šedorůžová skvrna a řekla:

„Jste vzhůru. Výborně. Zatímco jste spal, dovolili jsme si vás převléci a ošetřit vám ty nešťastné kočičí škrábance.“

Čmouha na sebe vzala tvar povzbudivě se usmívající vousaté tváře.

V marné snaze vybrat některou z miliónu otázek, které mu dusaly hlavou, vyhrkl Selby nakonec toto:

„Kde sem stalo?“

„Pomalu, chlapče, pomalu.“

„Ten zloděj, on, já…“

„Zabrzděte, mládenče. Jste v mém domě a nikdo už vám neublíží. Jmenuji se doktor Arik Van Der Meer a jsem převelice rád, že vás poznávám.“

Doktor uchopil mladíkovu pravici a bodře s ní zatřásl. Pak se v jeho ruce zhmotnila láhev brandy, část obsahu putovala do malé sklenice a ta směrem k panu Ippsenovi. Selby ji vděčně přijal a jedním douškem vyprázdnil.

Jak se jeho tělem valila příbojová vlna palčivého tepla, rozhodla se okolní scénérie ukáznit a přiznala, že má také obrysy a hrany. Selby s povděkem zjistil, že se nachází v prostorném pokoji a jediné, co ho vězní, je pohodlné křeslo.

„Nu, hned vypadáte mnohem lépe,“ konstatoval doktor.

„Děkuji vám,“ řekl pan Ippsen a vrátil sklenici. „Vy jste lékař?“

„Och, to ne. Ve zdravovědě nesahají mé vědomosti dál než za skleničku brandy. Jsem doktorem umění.“

„Čeho?“

Van Der Meer se shovívavě usmál jako by podobnou otázku čekal. Pokynul rukou: „Přeci tohohle.“

Selby se rozhlédl a vůbec poprvé si uvědomil výzdobu místnosti. Stěny pokoje věnčily reklamní plakáty ve zdobených rámech a kol dokola stály figuríny. Když se ovšem pan Ippsen naklonil v křesle, aby si je prohlédl důkladněji, došel k názoru, že jsou to díla značně podivná.

Jak se zdálo, neměly plakáty za úkol prodávat boty, ale cizí krajiny, misky s ovocem a lidské tváře. Navíc postrádaly jakýkoliv text, jenž by vychválil kvalitu díla a co hůř – kreslíř zcela opomněl přidat cenovku.

Figuríny na tom byly stejně špatně. Při bližším pohledu Selby zjistil, že nejsou vyrobeny ze dřeva, nýbrž z kamene. Nejedna připomínala lidské torzo, ale to hlavní – nohy – jí zcela chybělo. Mladík si marně lámal hlavu nad tím, jak by bylo možné na takové figuríně předvést nový model střevíců.

„Říkáme tomu sochy,“ odtušil doktor na nevyřčenou otázku. „A ty věci na stěnách jsou obrazy. Pojďte, pomohu vám vstát. Je tady jedno konkrétní plátno, které bych vám moc rád ukázal.“

Stanuli před výjevem v odstínech černé a šedé. Pan Ippsen se zprvu domníval, že se jedná o les v bezměsíčné noci, ale záhy mu došlo, že to, co považoval za kmeny stromů, jsou ve skutečnosti komíny s rozložitou korunou dýmu. U paty každého z nich se mezi krtinci uhlí tetelily bělorudé květy ohňů. Mravenci, ze kterých se vyklubaly prachem umazané lidské postavičky, výheň pilně dokrmovali i když nepůsobili dojmem, že by je to nějak zvlášť těšilo.

„Poznáváte to místo?“ ozval se Van Der Meer.

Selby zavrtěl hlavou.

„Jak byste také mohl. Vždyť tohle je Šťastná podrážka před více než padesáti lety. Tehdy se jí ovšem říkalo Černá navážka.“

Mladík si výjev podezřívavě přeměřil.

„Pokud je tohle Podrážka, kde jsou ševcovny a koželužny?“

„Žádné tady nebyly. Podrážka byla za oněch časů důlním městem, kde se těžilo uhlí a tavila ocel. Místo tichých ševcovských jehel zvonila v ulicích kladiva.“

„Jaké příšerné místo,“ odtáhl se pan Ippsen.

„Máte pravdu. Obyvatelé města si říkali totéž. Uprostřed padajícího popela zatoužili po kráse a po umění. Když se ta touha stala neodbytnou, zapečetili doly a uzavřeli továrny. Chtěli, aby jejich nové město bylo plné světla a tak postavili zářivý obchodní dům. Protože žádný z nich neměl v té době ani pořádné boty, pozvali do města ševce a výlohy brzy zaplnil podpatek za podpatkem. Fungovalo to skvěle a tak postavili další dům a po něm další a po něm ještě jeden.“

„Dobře udělali.“

Doktor pozvedl obočí: „Opravdu? Boty se velmi rychle staly jedinou krásou ve městě a vypadalo to, že už jiná krása ani nikoho nezajímá. Slovo umění se postupně vytratilo ze slovníku a obrazy nahradily reklamní plakáty. Navážkané, kteří kdysi toužili po kultuře, se staly Podrážkany hýčkajícími naleštěné pozlátko obuvi.“

„Není nic krásnějšího než dobře padnoucí bota, pane,“ vyhrkl Selby. „To, co tady říkáte hraničí s nactiutrhačstvím města, víte to?“

Byv hrdým lepičem podrážek, neshledával pan Ippsen na pozlátku obuvi vůbec nic odsouzeníhodného. Přestože doktor kladl slova velice opatrně, nemohl se Selby zbavit pocitu, že je jeho rodné město právě uráženo.

„Nic proti poctivému řemeslu,“ zvedl Van Der Meer ruce v obranném gestu, „ale chtěl bych vás nejprve o něco požádat. Prosím, projděte se kolem dokola tímto pokojem a pak onu otázku posuďte znovu. Jestliže budete stále stejného názoru, už ode mne neuslyšíte jediný protiargument.“

Mladík pozvedl hrdě bradu a s tichým souhlasem vykročil. Snad nám čtenář odpustí, když trochu povolíme uzdu fantazii a řekneme, že mu nad hlavou plála zářná pochodeň nehynoucí pravdy. Už po pár krocích se však do ní opřel protivítr a neochvějný plamen zakolísal.

Selby Ippsen se ocitl ve zvláštním světě, do kterého měla skutečnost a zdravý rozum zákaz vstupu. Viděl změti barev bez ladu a skladu, jenže když se na ně podíval pozorněji, vynořily se z nich rybníky s lekníny a překrásné zahrady. Pohlédl do očí mnoha tvářím – některé na něj hleděly přísně a jiné cudně uhýbaly zrakem. Stal se figurkou ve hře světla a stínů, dobrovolným vězněm v panoptiku barev a stále žasnul nad tím, jak dokáže trocha olejových směsí a papíru způsobit, že se cítí veselý, smutný, zmatený a okouzlený zároveň.

„Takže?“ zeptal se doktor, když se znovu setkali tváří v tvář.

Selby opatrně ohmatával možnosti své slovní zásoby a hledal způsob, jak připustit, že je v rozpacích. „Já… přiznávám, že jsem ještě nikdy nic podobného neviděl.“

„Protože jste to nechtěl vidět, pane Ippsene. Věděl jste, že je ve městě přibližně stejně tolik galerií jako ševcoven? Jen včera v noci jste jich minul šest a ani jste si toho nepovšiml.“

„Jak víte, že jsem včera v noci…“ Selbyho mysl zasáhl blesk podezření následovaný hromovou ozvěnou strachu. „A jak vlastně vůbec znáte mé jméno? Já jsem se vám přece…“

Právě tuto chvíli si vybraly dveře pokoje, aby se rozletěly dokořán.

„Přinesla jsem trochu horké vody a nějaké čisté…“

Zbytek věty přetrhla dvojice výkřiků a třeskot nádobí na podlaze. První výkřik patřil dívce v nařasených šatech, která právě vstoupila, a druhý – neméně kvílivý – panu Ippsenovi. Ten se totiž nedal oklamat nakroucenými loknami ani pečlivě vyčesaným drdůlkem a spatřil pravdu v její syrové podobě. Ve dveřích stál a ruce si k tvářím vyděšeně tisknul nelidský démon, který ho předchozí noci připravil o boty.

Chvíli nebylo možné spatřit rozdíl mezi sochami v místnosti a bledou trojicí. Pak si doktor odkašlal a řekl:

„Mou dceru Inke už znáte, pane Ippsene. Omlouvám se za způsob, jakým jste se seznámili.“

„Pane Ippsene…,“ hlesla dívka a udělala dva kroky kupředu. Ztuhla na místě, když Selby o dva kroky ucouvl. „Jak jsem vám řekla dříve, moc mě to mrzí, ale bylo to důležité.“

Selby z ní nedokázal spustit oči. Z počátku to byl šok a úděs, které jeho zraku nedovolily ucuknout, ale postupně se k nim přidávalo cosi jiného. Poplašeně to zahnal do nejzažších koutů hlavy, vztyčil obviňující prst a přešel s ním z jednoho na druhého.

„Vy,“ zajíkl se, „vy jste mě okradli. A unesli.“

„Přiznávám,“ pronesl chmurně doktor. „Potřebujeme vás, pane Ippsene. Celé město vás potřebuje než nadobro utone v botách.“

„Proto jste mi je ukradli? Ukradnete je každému? Chcete vrhnout město zpátky do časů uhlí jako na tom obrazu?“

„Uklidněte se, Selby. Nic takového udělat nechceme. Je tady ještě jedna věc, o kterou jsem vás nucen požádat. Než tak ale učiním, chtěl jsem si být jistý, že jste člověk, jenž je mé žádosti hoden. Celou noc jste se toulal městem a měl jste nespočet příležitostí, jak si nové boty ukrást, ale neudělal jste to. Máte srdce na pravém místě a tím jste mou první podmínku splnil. Musel jsem se ovšem také přesvědčit, že nakonec pochopíte, proč vás žádám. Chtěli jsme, abyste osvobodil svou tkaničkami svázanou mysl. Abyste zažil svět, ve kterém záleží na jiných věcech než na botách.“

Selbyho hlas vyletěl do vysoké fistule: „Co může být pro bosého člověka důležitější než pár vlastních bot?“

„Přátelé,“ odvětil klidně Van Der Meer. „Kdybyste věnoval více času povídání s panem Gunnarsonem, pak by vám jistě jedny boty půjčil nebo vám alespoň nabídl přístřeší na noc. Kdyby vás módě se vymykající obutí neodsunulo do pozice vyvrhele, pomohli by vám i oni cizinci v kočáře. A do třetice – pokud by vás vaše vlastní bytná hodnotila více podle ducha než podle nohou, mohl jste mít o pár kočičích šrámů méně.“

„Nemysleli jsme to zle,“ přidala se Inke. „Byla jsem vám celou dobu na stopě. Nedovolila bych, aby vám někdo…“

„Nemluvte na mě,“ křikl Selby a dívka umlkla. Její oči byly stejně vyděšené jako musely být ty jeho. Když si to uvědomil, rychle ucukl směrem k doktorovi: „A vy – o co tak důležitého jste mě to chtěl požádat?“

„Abyste nám pomohl rozšířit umění ve městě.“

„Říkal jste, že je ve městě více míst s obrazy než ševcoven.“

„To ano a většinu z nich provozuji já sám. Lidé o nich ovšem nevědí nebo vědět nechtějí. Míjejí je jako by ani neexistovaly. A proto jsem došel k názoru, že potřebujeme razantní čin.“

„Vy chcete, abych vyhodil do vzduchu nějaký obchodní dům, že ano? Nebo podpálil ševcovny!“

„Cožpak někdy zplodilo násilí něco jiného než násilí?“ zamračil se doktor. „My chceme, abyste nás udal.“

Zmatení pana Ippsena dosáhlo zcela nové úrovně.

„Prosím?“

„Jděte na policii. Řekněte jim o všem, co jsme vám způsobili. Vyličte jim to v těch nejjasnějších barvách. Povězte jim, že jsme tyrani, zločinci a jistojistě také Zouvači.“

„Ale to vás zatknou. Vrhnou vás do šatlavy.“

Selby zřetelně cítil, jak se mu ta myšlenka příčí, ale nebyl s to pochopit proč. „Jak tohle pomůže umění?“ dodal rychle.

„Bude z toho velké pozdvižení. V každých novinách o nás vyjde článek a lidé budou chtít vědět, co nás k tak hrozné deviaci přivedlo. Dozví se o mých galeriích a budou k nim přitahování ohromnou silou zvědavosti. Půjdou dovnitř, aby zjistili, co tak ďábelského ona místnost ukrývá. Projdou se kolem obrazů, jako jste se dnes prošel vy, a třeba pochopí tak, jako vím, že jste pochopil vy.“

Mladík se nejistě ošil.

„Můžete jít, pane Ippsene,“ pokračoval Van Der Meer. „Řekl jsem vám vše, po čem mé staré srdce toužilo. Rozhodnutí je na vás.“

Pan Ippsen se toužebně zadíval ke dveřím. Dívka sklopila zrak a ucouvla mu z cesty. Když ji míjel, zašeptala „Selby…“ a vztáhla k němu ruku.

Dal se do běhu dřív než se ho stihla dotknout. Nezastavil se, dokud nestanul na prahu policejní stanice.

 

Hodiny na kostele Svatého šněrování Panny Marie ještě neodbily ani dvanáctou hodinu, když se vrata tiskárny rozletěla dokořán a vypustila do ulic běsnící stádo kamelotů.

„Zvláštní vydání!“ křičeli jeden přes druhého a mávali nad hlavami mimořádným výtiskem Obuvního věstníku. Titulní stranu zdobil dřevoryt nebohého pana Ippsena, do jehož tváře vložil rytec toliko žalostného utrpení, že se nepodobala Selbymu ani žádné jiné živé bytosti.

Palcový titulek Krádež obuvi ve Šťastné podrážce obklopovala čestná stráž vykřičníků a doprovázel dovětek, jenž tvrdil, že se jedná o Nervydrásající zpověď, kterou by neměly čísti ženy těhotné jakož i mužové slabší povahy. V dalším textu byla bez okolků vylíčena páně Ippsenova muka jazykem barvitým a ostrým jako břitva.

Bylo poznamenáno, že „události v tomto článku popsané, jsou zaručeně pravdivé, neboť byly vyslechnuty odvážnými redaktory pod okny policejního velitelství přímo z úst osoby ústřední, kterážto je líčila osobě úřední“.

Sám pan starosta – psaly dále noviny – doslechnuv se o situaci, přerušil výroční zasedání návrhářů tkaniček a prohlásil, že na tento případ osobně dohlédne. Na jeho rozkaz zastavila policie stíhání sériového vraha Olafa Bernhardssona a plně upnula své síly k zatčení pachatelů onoho otřesného zločinu.

Ani nejvyšší policejní intendant se nenechal zahanbit a s okamžitou platností propustil všechny vězně z městské šatlavy, aby se hlídači mohli zcela soustředit na střežení pachatelů velké obuvní loupeže.

Když kostelní věž ohlásila první hodinu odpolední, zaplavil Štastnou podrážku další mimořádný výtisk novin. Tentokráte přinesl „dechberoucí a naprosto autentické rytiny ze zatčení ďábelského doktora Van Der Meera a jeho věrolomné dcery“. Rytec nezapomněl zvýraznit, že do policejního kočáru nastupovali s drzým úsměvem na rtech. Doktoru zcela jasně vystupovaly z pod klobouku rohy a za Inke se táhla stopa sarančat a kobylek.

S klekáním se hlasivky kamelotů rozezvučely potřetí a městem se nesla zpráva, že se pachatelé přiznali a že právě započalo trestní řízení, ve kterému budou jistě a nepochybně prohlášeni vinnými. Obyvatelé města to přijali s radostným jásotem a Šťastná podrážka byla skutečně šťastná.

Tedy až na pana Selbyho Ippsena.

Ten seděl v přítmí podkrovní komůrky a jeho hlavu tížily starosti. Chodidla mu zahřívaly pletené bačkory, byl pod střechou a v bezpečí a přesto se mu nedostávalo pocitu, že dospěl ke šťastnému konci.

Zíral na svůj pracovní stolek, kde se na moři papírů rýsovaly linky chemických vzorců nových a – jak pevně věřil – revolučních typů podrážkových lepidel. Právě teď ho ale ani za mák nezajímaly a dokonce měl pocit, že inkoust opouští své dráhy a kreslí mu před očima úplně jiné obrázky.

Viděl Torstena Gunnarsona, jak se mračí a říká: „Ty jsi pil, Selby? Nepřidal ses k nějakému tomu spolku Zouvačů, že ne?“

Slyšel jekot paniček v kočáře, když jim vstoupil do cesty.

Cítil pálivou bolest kočičích škrábanců.

Vzpomínal na místnost plnou podivných plakátů a ze všeho nejvíc – a k Selbyho největší nelibosti – vzpomínal na dívku jménem Inke.

Pan Ippsen si připadal jako vejce. Něco se z něj klubalo na povrch a on netušil, co to je. Těšil se na to a děsil se toho zároveň, neboť věděl, že až se to vyklube, nebude již nikdy více vejcem.

Z chmurných úvah ho vytrhlo zaklepání a paní domací jej zpravila, že před domem čeká poslíček s telegramem. Selby jí poděkoval a pospíšil si dolů.

„Psaní z úřadu pana starosty,“ zazubil se portýr a vrazil panu Ippsenovi do ruky kus papíru. „Mám počkat na odpověď, tak kdybyste byl tak laskav.“

Mladík přelomil pečeť a dal se do čtení.

„Ctihodný pane Ippsene“, říkala zpráva, „dovolujeme si Vás pozvati zítřejšího rána ku sledování popravy zločinců, jež Vám způsobili tolika příkoří.“

„Popravy?“ hlesl Selby. „Myslel jsem, že půjdou do vězení.“

„Rada města na rychlo schválila nový zákon,“ informoval ho portýr. „Kdo proviní se krádeží obuvi, ten propadne hrdlem. Se zpětnou platností jednoho dne. Kdybyste laskavě pokračoval ve čtení…“

„Jsme si jisti“, louskal Selby další slova telegramu, „že v této podívané nalezenete přiměřeného zadostiučinění. Vaše účast je nejen žádaná, ale pro dobro města také naprosto nezbytná. S přátelskými pozdravy starosta Šťastné podrážky.“

„Takže?“ uculil se portýr.

„Tady se píše nezbytná.“

„Zajisté. Takže?“

„Takže pozvání pana starosty přijímám,“ rezignoval Selby.

„Výborně. To jistě rád uslyší. Přeji vám dobrou noc, pane Ippsene.“

 

Ale noc pana Ippsena nebyla dobrá. Tentýž hlásek, který mu nedovolil prohodit dlažební kostku výlohou a dopustit se krádeže, mu nyní nedopřával potěšení spánku.

Selby se pokusil uniknout mu hlavou pod polštářem, ale hlásek ho dohnal a šeptal o krvi na rukou. Pokusil se mu nadběhnout obratem na druhý bok, ale hlas už na něj čekal a mluvil o slzách na tváři dívky jménem Inke. Vyskočil z postele, utekl do koupelny, ale hlásek to vzal klíčovou dírkou a sliboval bezesné noci. Selby po něm hodil štětku na holení a vrhl se do předsíně. Zatímco mu hlas maloval zástupy mračících se lidí v dusajících holínkách, vklouzl Selby do kabátu a rozběhl se ven.

Ctihodný pan Ippsen se znovu toulal opuštěnými ulicemi. Poslouchal klápání vlastních bot po dláždění, ale ani tenhle povědomý takt mu nepřinášel klidu.

„Proč si vlastně dělám starosti?“ oslovil plynové lampy okolo. „Po tom všem, co mi provedli! Jsou to zločinci a budou potrestáni podle zákona.“

„A ty bys je opravdu chtěl vidět mrtvé?“ odvětil mu hlásek zevnitř hlavy.

„Proboha, to ne.“

„Jsou to přece zločinci.“

„Ano, ale… Tohle všechno je přece Van Der Meerův plán nebo ne? Určitě má nějakou kličku, jak z toho vyklouznout. Přesně takhle to celou dobu chtěl. Vlastně jim pomáhám.“

„Myslíš, že počítal s tím, že bude celá policejní eskadra hlídat pouze jeho uprostřed opuštěného vězení? Myslíš, že dokázal předpovědět nový zákon, který…“

Selbyho niternou rozmluvu přerušily hlasy ze skutečného světa. Uskočil do tmy, než si uvědomil, že je opět spořádaným občanem a že se nemusí ničeho bát. Vykoukl zvědavě z úkrytu a zjistil, že se nachází na rohu náměstí s obchodním domem “Lžíce a nazouvák”. Hlasy patřily dělníkům, kteří se bujaře loučili a přáli si dobrou noc. Když se roztrousili do uliček vedoucích z náměstí, prohlédl si pan Ippsen dílo, jež po nich zůstalo.

Přímo pod průčelím obchodního domu stálo vyvýšené pódium a na něm dlouhý stůl a spousta židlí. Jedna z nich byla široká tak, že by se na ni pohodlně usadili i tři pánové Ippsenové a Selby odhadl, že je to čestné místo pro starostu města.

Od pódia vybíhala rovnoběžná dvojice zábradlí, která tvořila uličku, po níž jistě povedou odsouzené. Selby ji sledoval až na druhý konec a strnul hrůzou. Poslední stavbu netřeba rozsáhle popisovat – stačí když poznamenáme, že se na jejím vrcholku houpala oprátka.

Ten pohled způsobil, že v panu Ippsenovi praskl poslední kus skořápky a z trosek vejce se vyklubal nápad. Selby se otočil na podpatku a dal se do běhu. Tempo mu udával tlukot vlastního srdce.

 

Tady přichází chvíle, kdy zákeřně změníme čas a místo vyprávění. Autor je pevně přesvědčen, že dočasné utajení páně Ippsenova plánu bude ku prospěchu věci a hluboce se omlouvá všem čtenářům, kteří se tímto úskokem cítí dotčeni.

Bylo ráno. Na obou půlích náměstí se tísnili lidé a netrpělivě nahlíželi jeden druhému přes rameno. Před dřevěným zábradlím stál v předpisovém pozoru kordón policistů a pyšně zvedal brady do vzduchu, když ulicí projel kočár s panem starostou.

Vůz zastavil pod pódiem, kde už čekala hrstka radních a nejvyšší policejní intendant. Pomohli veleváženému majestátu vystoupit, krátce jej podepřeli, aby mohl zamávat publiku, a poté ho strkáním a tlačením doprovodili do schodů.

Když se pan starosta vyhoupl přes okraj pódia, ocitl se tváří v tvář shrbené postavičce nervózně žmoulající krajku vlastního rukávu.

„A vy jste kdo?“ zahromoval starosta.

Pan Ippsen se představil.

„Ach ano, jistě. Vůbec nevypadáte jako v novinách.“

„Jestli dovolíte, pane, tak informace v Obuvním věstníku nebyly zcela přesné. Byl jsem uhozen pouze jednou a nikdy mě nepronásledovala smečka zuřivých lasiček.“

„Znáte noviny, drahý pane, rádi si občas přisadí. Jsem rád, že jste tady. Na dnešní den jsem se velice těšil. Spravedlnosti bude učiněno za dost. Cítíte to?“ Chřípí pana starosty se zadmulo jako plachtoví bitevní flotily. „Ve vzduchu se vznáší poctivá vůně bot!“

„Pane starosto,“ ozval se Selby. „Trochu jsem nad tím přemýšlel a… Není oběšení až příliš krutý trest?“

Řády ověnčená zavalitost na pana Ippsena přísně pohlédla.

„Kam bychom se dostali, kdyby nám jen tak někdo svévolně kradl boty, hm? Co bychom prodávali v našich krásných obchodních domech, aha? Ti dva budou potrestáni jako exemplární případ. Je to tak, Rufusi?“

Z hloučku lidí, kteří se starali o to, aby se pan starosta tyčil v patřičně dominantním postavení, vykoukla hlava nejvyššího policejního intendanta a rozhodně přikývla.

„Jenže…,“ pokusil se vzdorovat Selby, ale byl ihned přerušen.

„Už ani slovo, pane Ippsene. Víte, tady Rufus mě upozorňoval, že jste se při výslechu jevil jako nátura měkká a snadno ovlivnitelná, a tak jsme pojali podezření, abyste nepadl do osidel onoho slavného Stockinghamského syndromu. Říkám to správně, Rufusi?“

„Naprosto,“ řekla policejní hlava a opět zmizela v hlubinách podpěratelů.

„Proto jsme k novému zákonu schválili ještě jednu doložku, v níž je psáno, že bude–li se oběť zločinu zastávati odsouzených, nemám na výběr, než shledat jej spoluspiklencem a podrobit stejnému trestu.“

Pan starosta se odmlčel, aby si vychutnal dopad svých slov na nebohého pana Ippsena. Zdálo se, že se mladík ještě o něco více schoulil do sebe a jeho tvář nedostatkem krve takřka zprůhledněla.

„Proto bych vám doporučil, milý Selby, abyste se posadil támhle na tu židli a patřičně hlasitě jásal. Je vám to jasné?“

„Rozumím, pane starosto,“ odpověděl pan Ippsen. „Zdá se, že mi nedáváte jinou možnost.“

Odkráčel na konec řady a posadil se na poslední stoličku. Pan starosta si ho ještě chvíli podezíravě prohlížel.

„Rufusi?“

„Ano, pane?“

„Zdálo se mi to nebo měl ten chlapík takový divný záblesk v očích?“

„Neměl jsem příležitost si povšimnout, pane.“

„Hm. Dobrá. Na tom nezáleží. Pomozte mi do křesla, tak honem.“

Když byl nejvyšší městský magistratus usazen, sjednal si pohybem ruky ticho a pronesl plamenou řeč, jež hanila odsouzené i zločin sám. Vložil do ní tolika spravedlivé záště, že v několika zvláště komplikovaných souvětích téměř vypadl z křesla a musel být přidržen spojenými silami vedle sedících osob.

Nakonec pan starosta prohlásil, že ačkoliv mu není milé pronésti takový rozkaz, přikazuje, aby poprava započala. Za svou útlocitnost sklidil patřičný potlesk.

Před pódiem se objevil vůz, na kterém stál doktor Van Der Meer a jeho dcera. Pan Ipssen, který je přes hromadu starostovy osobnosti zahlédl jen okamžik před tím, než se vůz stočil k popravišti, uviděl v doktorových očích strach a naprosté zničení. Ať už byl jeho plán jakýkoli, vzal dávno za své.

Inke se na Selbyho usmála. V danou chvíli to povzbudivé zakřivení úst působilo tak nepatřičně, až pana Ippsena bodlo u srdce. Dívka mu přikývla na pozdrav a pak opustila jejich vzájemné spojení pohledů.

Pan Ippsen se ošil v křesle. Byla v něm tak malá dušička a tolik prázdného prostoru, že kdybychom jej ponořili do vody, vyplaval by jako plastová kachnička. Přicházela jeho chvíle a on si toho byl vědom. Tohle byl poslední okamžik, kdy mohl zaváhat, ucouvnout a pokračovat ve svém životě dál tak jako předtím. Jenže nic už nebylo tak jako předtím.

Cítil se zmatený z toho velkého světa spiknutí, soch, obrazů a poprav, ale byl si naprosto jistý, že nechce, aby dnes někdo umíral. Když všechno zredukoval na takto jednoduchou myšlenku, bylo rozhodnutí vlastně prosté.

Pan Ippsen vstal.

Rozletěly se k němu šokované pohledy radních, kterým dominovala zamračená tvář pana starosty.

„Omlouvám se, pane starosto, ale tohle není správné. Tady vlastně vůbec nešlo o mé boty. Doktor a Inke se jen snažili upozornit, že umění a kultura…“

„Umění a kultura!“ ucedil starosta. „Myslíte, že to nevím? Už dlouho jsme se snažili dostat na kobylku těm podvratným živlům, které mají plnou pusu umění, kultury a krásy. Copak jim o to někdo stojí? Naše malá společnost vzkvétá. Pokladna se plní a je dost peněz pro každého, kdo má odvahu je sebrat. Tohle město založili lidé, kteří věděli, kde je jejich místo a to místo je u ponku. Tady nikdo nepotřebuje kulturu, která by ho zdržovala od práce. Nikdo nepotřebuje umění, aby mu motalo hlavu a sázelo do ní nevhodné myšlenky. Jenže lidé jako Van Der Meer si to prostě pořád odmítají připustit. Tolik jeho spřízněnců jsme obvinili, že jsou členy Zouvačů a tolik jsme jich uvěznili, ale oni si zkrátka pořád nedají pokoj. Tak tedy na oprátku s nimi!“ Pan starosta přimhouřil oči. „A je mi líto, milý pane Ippsene, ale na oprátku také s vámi. Dal jsem vám šanci vrátit se nazpět do našeho pracujícího kolektivu, ale vy jste ji právě pošlapal a zahodil. Rufusi, chopte se ho!“

Nejvyšší policejní intendant vyskočil a strnul.

„Tak co je s vámi, chlape? Chopte se ho, povídám!“

„Já nemůžu, pane.“

„Cože? Jak se opovažujete?“

„Moje boty, pane…“

Starosta se s funěním naklonil, aby dohlédl na intedantovy boty. Jak se ukázalo, odmítaly dát se do pohybu a kdykoliv se je k tomu policista pokusil přinutit, vyklouzla mu z nich noha, kterou s vyděšeným výrazem zase honem vracel zpátky.

„Jsou přilepené,“ oznámil jim Selby. „Nový typ podrážkového lepidla. Můj vlastní vynález. Jestli dovolíte, natřel jsem v noci prostor před židlemi a také dlažbu podél zábradlí, kde nyní stojí vaši muži, pane Rufusi.“

„To je zločin!“ zaječel starosta a zbrunátněl. „Rufusi, konejte svou povinnost.“

„Ale já nemůžu, pane.“

„Uděluji vám výjimku. Můžete se pohybovat bosý.“

Nejvyšší policejní intendant to zkusil. Vysunul nohu, ale sotva mu slunce pohladilo paty, vyjekl a už byl zpátky v botách.

„Já to nedokážu, pane. Je tady tolik lidí. A ve škole nás vždycky učili, že bez bot se nechodí. A co by na to řekla má stará matka? Vždyť už by mě nepustili ani do kostela.“

V onen okamžik se začala pozornost občanů Šťastné podrážky pomalu odlupovat z jedoucího vozu a jedna řada za druhou otáčely hlavy k pódiu, kde se podle všeho dělo něco mnohem zajímavějšího. Pozvolna začal utichat také nadšený jásot a měnil se ve zvědavé ticho. Naneštěstí si pan starosta ve svém rozlícení nebyl ničeho výše popsaného vědom.

„Vypadněte z těch blbých bot,“ zařval „a seberte toho chlapa! Zatraceně, jsou to jenom pitomé boty. Dokážete chodit i bez nich nebo ne? Přestaňte šaškovat nebo budete další v lajně na oprátku!“

Zvědavé ticho dosáhlo globálního maxima, které už nemohl ignorovat ani ctihodný magistratus.

„No co čumíte?“ oslovil publikum. „Tady se děje zločin a já přísahám, že každého, kdo se zprotiví mým rozkazům nechám pověsit. Vy tam,“ střelil prstem po nejbližším strážníkovi, „okamžitě pojďte sem.“

Policistovi sloužilo ke cti, že se o to pokusil, avšak vidina bosé nohy ho vyděsila stejně spolehlivě jako jeho nadřízeného.

„Krucifix! Co si člověk neudělá sám…“

Starosta rozvlnil svou hmotu v křesle a vyklouzl z bot. Lidé pod pódiem zatajili dech.

„Hleďte si svýho,“ okřikl je městský majestát. „Tohle je úřední záležitost v nejlepším… zájmu… města…“

Jeho řeč se stala přerývavou, jak se kolébal v křesle a marně se pokoušel vstát. Ať s botami nebo bez nich, samostatná chůze byla pro dobře živeného vládce města metou nedosažitelnou.

Pan Ippsen shledal, že teď je řada na něm. Vyklouzl hladce z bot a vydal se po schodech dolů z pódia. Starosta ho zasypával nadávkami, provolával obvinění a proklínal každého, kdo v sobě nenajde dostatek lásky k městu, aby toho bezbožného arcilotra zastavil.

Žel bohu nenašel se nikdo takový. Občas sice někdo odvážně vykřikl „Chyťte ho!“ nebo „Taková opovážlivost!“, ale ve výsledku si žádný člověk netroufl postavit se do cesty panu Ippsenovi, který tak suverénně a svobodně kráčel před zraky všech pouze v károvaných ponožkách.

Když došel k vozu s trestanci, který mezitím zastavil pár metrů od šibenice, oslovil vozku:

„Mohl bych vás poprosit, abyste vystoupil?“

Muž věnoval rychlý pohled na běsnící hromádku pana starosty. „Já nevím, jestli můžu.“

„Když to neuděláte, tak odvážu ruce tamté slečně a ona vás praští tolik, že ztratíte vědomí.“

Vozka usoudil, že za pohrůžky násilím není dostatečně placený a sestoupil z kozlíku. Selby se vyhoupl na jeho místo.

„Pane Ippsene, co se to stalo?“ ozval se mu za zády hlas doktora Van Der Meera.

„Já nevím,“ odpověděl mladík. „Ale myslím, že to bylo dobré.“

Pobídl koně a vůz se rozjel. Za chraptivého rozčilování pana starosty velkým obloukem objeli šibenici, nejbližší ulicí opustili náměstí a o chvíli později i Šťastnou podrážku.

Někde uprostřed davu, který začal jako na povel zuřivě probírat události, aby jim dal patřičný řád a smysl, usedl jeden malý chlapec na zem a sundal si boty. Když to spatřila jeho matka, v panice si zakryla ústa. Chlapec si promnul malé nožky a pravil: „Hrozně mě tlačí.“

Tohle samozřejmě není úplný konec příběhu – spíše začátek nového dějství. Autorovi by se z plna srdce chtělo povědět, že obyvatelé Šťastné podrážky zuli své boty stejně jako onen chlapec a konečně objevili krásu umění a svobodné chůze. Jenže to záleží z velké míry na nich, ať už si vy nebo já přejeme cokoliv. Právě v tomhle místě proto spustíme smířlivou a nadějeplnou oponu vyprávění.

 

Poděkování

Tato povídka by nevznikla nebýt podpory a trpělivosti mé nastávající ženy, která si navzdory zkušenostem stále myslí, že vdát se za spisovatele je dobrý nápad.

Nikdy by se vám nečetla tak snadno, kdyby nebylo nadšení a pečlivé redaktorské práce mé sestry, jejíž oči už viděly mnohé, ale ještě mě ani jednou neuhodila.

Povídka by pravděpodobně skončila na dně šuplíku nebýt zdviženého palce jednoho dobrého kamaráda a nejspíš by vůbec nevznikla, kdyby kolem dokola nebylo tolik statečných Selbiů, zatvrzelých Van Der Meerů i nadutých starostů.

 

 Neobuté dobrodružství si téměř tři měsíce sebevědomě vyšlapovalo v žebříčku deseti nejoblíbenějších knih zdarma na Google Play. Dodnes si drží úctyhodnou známku 4,5/10.
 Zaskočte povídce přidat pár hvězdiček na Československou bibliografickou databázi!

 

Chcete vědět, co nového chystám?

Novinky, historky od psacího stolu i nebetyčné žvásty najdete na mé facebookové stránce.

Tomáš Pytlík, spisovatel