O AUTOROVI

NÁSLEDUJÍCÍ PŘÍBĚH JE PRAVDIVÝ.
(KROMĚ TĚCH ČÁSTÍ, KTERÉ NEJSOU.)

Tomáš Pytlík (*1986)

V podvečer jednoho zimního dne se za veliké sněhové bouře narodil v Ostravě chlapec, kterému byl dán do vínku obrovský talent a vůle dosáhnout v životě všeho, co si zamane. O tři pokoje dál a pak chodbou doleva se téže noci narodil Tomáš Pytlík.

Byl by prožil poklidný, spořádaný a předpisově předvídatelný život, kdyby už od útlého věku nepodléhal rušivým kreativním vlivům ze svého okolí. Za všechny jmenujme nezdárného sousedovic kluka (ze kterého se vyklubal fotograf, hudebník a básník Jan Lipovský), se kterým hrál na dvorku divadlo, vydával časopisy, skládal muziku a natáčel rozhlasové hry na magnetofonu.

Na základní škole potkává roku 1996 dalšího nezdárného mladíka (ze kterého se vyklube animátor a tvůrce počítačových her Čeněk Štrichel), jenž v onen moment právě urputně sepisuje pokračování k detektivce, kterou viděl včera večer v televizi. Tomáš Pytlík usoudí, že to zní jako zajímavý nápad a ještě téhož dne vzniká na zažloutlých stránkách školního sešitu jeho první povídka. Noirová sci-fi detektivka o soukromém očku, které na objednávku tajemné ženy v červených šatech vyšetřuje aktivity záhadného vědce, se ovšem navzdory svým jasným kvalitám, množstvím přestřelek, robotů a hutné komiksové atmosféře nesetkává s velkým pochopením u školních vychovatelek, což do jisté míry předznamenává jeho další kariéru.

V roce 2001 nastupuje Tomáš Pytlík na střední školu a navzdory svým literárním záchvěvům nakonec volí studium informačních technologií. Nikdy v budoucnu toho ovšem nelituje, protože je přesvědčen, že nikde jinde by nepotkal tak pestré panoptikum skvělých, podivných a šílených lidí. Během studia vítězí v soutěži školního časopisu a vydělává si tak své první (a zatím také poslední) peníze skrze literární činnost. Krátce na to je požádán, aby se stal součástí redakce. Nabídku přijímá a změní tak život mnoha lidí. Především těch, kteří se věnovali cenzuře a korektnosti časopisu.

Na jaře roku 2005 místo učení se na maturitu sepisuje a posléze poprvé veřejně na internetu publikuje povídku Drakobijci z Eridenu. Fantaskní příběh o spisovateli, za jehož nebývalým úspěchem se skrývá podivné tajemství, zaznamenal velký úspěch a po následujících pět let osciloval na prvních čtyřech příčkách žebříčku povídkového serveru Hostinec u Starého elfa.

Krátce před nástupem na vysokou školu nakupuje v malém a dnes již neexistujícím výškovickém knihkupectví knížky na prázdniny a téměř náhodou se mu do ruky dostává svazek Zajímavé časy ze zeměplošské série Terryho Pratchetta. Po rychlém přečtení několika odstavců okamžitě kupuje jak tuhle knihu, tak i vedle stojící Muže ve zbrani. Po návratu domů a přečtení několika stran se vrací zpátky a dokupuje všechny ostatní díla Terryho Pratchetta, které mělo knihkupectví k dispozici. Absolutně fascinován tím, co všechno literatura dokáže, když se chytne za ten správný konec, dochází k názoru, že je jeho osud zpečetěn a že nedojde klidu, pokud nebude psát příběhy.

Během svého života jako každý správný spisovatel vystřídá mnoho různých a většinou nijak nesouvisejících zaměstnání od obsluhy drtičky, přes údržbu veřejného osvětlení až po vývoj webových aplikací. V současné době pracuje grafik v televizní branži.

V květnu roku 2015 vstupuje Tomáš Pytlík do svazku manželského a zarmoutí tak stovky hypotetických fanynek. Kromě úlevy na dani je výsledkem manželství také syn Sebastián, což zarmoutilo milióny jiných hypotetických genetických kombinací.

Hraje špatně na kytaru, ještě hůře na foukací harmoniku a na klavíru dokáže najít začátek stupnice již na třetí pokus. Má rád filmy, hudbu s kamením, papírové knihy, bramboráky, západ slunce, hloupé nápady, červenou barvu, letní průtrže a ten zvláštní rezonující zvuk, kterému se říká lidský smích. Nemá rád uzly na tkaničkách, korunovanou blbost, šunku ve smaženém sýru, žvýkačkové bubliny a lidi, kteří si píšou vlastní životopisy a pak se to snaží zamaskovat třetí osobou jednotného čísla.

 Za mého dosavadního života jsem byl dvakrát požádán o rozhovor. Poprvé mi otázky pokládali členové literárního serveru Pište-povídky.cz a podruhé jsem motal páté přes deváté v projektu Umělci Ostravy.
 Na dvě osoby v předcházejícím vyprávění nedošlo a to přesto, že by bez nich žádné vyprávění nebylo. Vím, že svým dvěma múzám – manželce Jarce a sestře Marci – nikdy nedokážu dostatečně poděkovat, ale to mi nezabrání v tom, abych to neustále zkoušel. Takže – děkuji vám!