O autorovi

Následující příběh je pravdivý.
(Kromě těch částí, které nejsou.)

Tomáš Pytlík (* 17.2.1986)

V podvečer onoho zimního dne se za veliké sněhové bouře narodil v Ostravě chlapec, kterému byl dán do vínku obrovský talent a vůle dosáhnout v životě všeho, co si zamane. O tři pokoje dál a pak chodbou doleva se téže noci narodil Tomáš Pytlík.

Byl by prožil poklidný, spořádaný a předpisově předvídatelný život, kdyby už od útlého věku nepodléhal rušivým kreativním vlivům ze svého okolí. Tak především tady byl ten nezdárný sousedovic kluk (ze kterého se vyklubal fotograf, hudebník a básník Jan Lipovský), od něhož se naučil, že nemožné je jen to, co si jeden nedokáže představit a nikdy se neuskuteční pouze to, co jeden nemá odvahu zkusit. Na základní škole potkává roku 1996 dalšího nezdárného mladíka (ze kterého se vyklube animátor a tvůrce počítačových her Čeněk Štrichel), jenž zrovna urputně sepisuje pokračování k detektivce, kterou viděl včera večer v televizi. Tomáš Pytlík usoudí, že to zní jako zajímavý nápad a ještě téhož dne vzniká na zažloutlých stránkách školního sešitu jeho první povídka. Noirová sci-fi detektivka o soukromém očku, které na objednávku tajemné ženy v červených šatech vyšetřuje aktivity záhadného vědce, se ovšem navzdory svým jasným kvalitám, množstvím přestřelek, robotů a hutné komiksové atmosféře nesetkává s velkým pochopením u školních vychovatelek, což do jisté míry předznamenává jeho další kariéru.

V roce 2001 nastupuje Tomáš Pytlík na střední školu a navzdory svým literárním záchvěvům nakonec volí studium informačních technologií. Nikdy v budoucnu toho ovšem nelituje, protože je přesvědčen, že nikde jinde by nepotkal tak pestré panoptikum skvělých, podivných i šílených lidí a nezažil by všechny ty příběhy, které by samy o sobě vystačily na jednu knižní sérii. Během studia vítězí v soutěži školního časopisu a vydělává si tak své první (a zatím také poslední) peníze skrze literární činnost. Krátce na to je požádán, aby se stal součástí redakce. Nabídku přijímá a změní tak život mnoha lidí. Především těch, kteří se věnovali cenzuře a korektnosti časopisu.

Na jaře roku 2005 místo učení se na maturitu sepisuje a posléze poprvé veřejně na internetu publikuje povídku Drakobijci z Eridenu. Fantaskní příběh o spisovateli, za jehož nebývalým úspěchem se skrývá podivné tajemství, zaznamenal velký úspěch a po následujících pět let osciloval na prvních čtyřech příčkách žebříčku povídkového serveru Hostinec u Starého elfa.

Krátce před nástupem na vysokou školu nakupuje v malém knihkupectví ve Výškovicích knížky na prázdniny a téměř náhodou se mu do ruky dostává svazek Zajímavé časy od Terryho Pratchetta. Po rychlém přečtení několika odstavců okamžitě kupuje jak tuhle knihu, tak i vedle stojící Muže ve zbrani. Po návratu domů a přečtení několika stran se vrací zpátky a dokupuje všechny ostatní díla Terryho Pratchetta, které mělo knihkupectví k dispozici. Absolutně fascinován tím, co všechno literatura dokáže, když se chytne za ten správný konec, dochází k názoru, že je jeho osud zpečetěn a že nedojde klidu, pokud nebude psát příběhy.

Roku 2015 vydává své zatím nejrozsáhlejší dílo nazvané Neobuté dobrodružství pana Selbyho Ippsena a s povděkem sleduje, jak povídka tři měsíce opanuje TOP 10 nejpopulárnějších knih na Google Play. Ještě téhož roku vyhrává s bleskovídkou Zhouba nočních můr soutěž Literární talent 2015 na webu Pište-povídky.cz a pro následující rok se stává čestným porotcem.

Během svého života jako každý správný spisovatel vystřídá mnoho různých a většinou nijak nesouvisejících zaměstnání od obsluhy drtičky, přes údržbu veřejného osvětlení až po vývoj webových aplikací. V současné době pracuje v televizní branži.

V květnu roku 2015 vstupuje Tomáš Pytlík do svazku manželského a zarmoutí tak stovky hypotetických fanynek. Kromě úlevy na dani je výsledkem manželství také syn Sebastián, což zarmoutilo milióny jiných hypotetických genetických kombinací.

Hraje špatně na kytaru, ještě hůře na foukací harmoniku a na klavíru dokáže najít začátek stupnice již na třetí pokus. Má rád filmy, hudbu s kamením, papírové knihy, bramboráky, západ slunce, hloupé nápady, červenou barvu, letní průtrže a ten zvláštní rezonující zvuk, kterému se říká lidský smích. Nemá rád uzly na tkaničkách, korunovanou blbost, šunku ve smaženém sýru, žvýkačkové bubliny a lidi, kteří si píšou vlastní životopisy a pak se to snaží zamaskovat třetí osobou jednotného čísla.

 Za svou kariéru jsem dostal šanci poskytnout jen jediný rozhovor. Najdete ho zde.
 Nic z toho, co tady vidíte, by nevzniklo nebýt trpělivosti, podpory a pečlivé editorské práce mých dvou múz – manželky Jarky a sestry Marci. Vím, že jim nikdy nedokážu dostatečně poděkovat, ale to mě neodradí od toho, abych to ustavičně zkoušel. Takže znovu – děkuji vám!