Tvář Jacoba Lemonta

 

Jacob Lemont měl už ve tváři napsáno, že je zloděj.

Jeho obličej byl přilepený na hlavě, která si udržovala jen tolik šišatosti, aby se ji ještě dalo říkat lidská hlava. Tváři vévodil skobovitý nos, který sám o sobě mohl sloužit k otevírání zámků. Trsy černých chlupů, které mu z něj trčely, by pak určitě odvedly i tu nejjemnější práci. Snědá kůže se halila závojem nesouvisle rostoucích šedivých vousů, které jako koberec pokrývaly symfonii vrásek, oděrek a dolíčků.

Nad Lemontovými ústy by zaplesal nejeden kreslíř policejních plakátů. Po tenkých, úzkých rtech se jako olejová skvrna na vodě přeléval nervózní úsměv a čas od času se rozbil na útesech křivých zubů.

Ze všeho nejhorší ovšem byly oči. Ty dvě malé jiskry neustále kmitaly na všechny světové strany a budily dojem, že mohou vidět třeba i skrze stěny. Lemont stěží kdy mrkal a pokud, pak to byl tak rychlý záchvěv drobných víček, že jej šlo stěží postřehnout.

Jeho postava z dáli připomínala otazník. Tedy samozřejmě za předpokladu, že se vám ji z dáli podařilo zahlédnout. Z nějakého zvláštního důvodu objímala Lemonta neustále tma. Kam dorazil Lemont, tam mělo světlo nenechavou potřebu vadnout a pohasínat.

Lemont nikdy nechodil prostředkem ulice. Jeho přikrčená postava se plížila nocí podél šedivých stěn a vpíjela se do popraskaného zdiva. Své vychrtlé ruce s dlouhými tenkými prsty nosil před sebou a pokud zrovna levá nehladila pravou, pak jistojistě pravá hladila levou. Jediný zvuk, který kdy vydával, bylo tiché šustění suché kůže na zápěstí.

Jacob Lemont zkrátka a dobře vyzařoval auru zlodějovitosti na sto honů. Byl to člověk, kterému bylo radno jíti z cesty a to pokud možno tak rychle, abyste už před pěti minutami byli někde jinde. Kudy chodil, tam dveřní zámky vrzaly odporem a kožené peněženky se vzpínaly v bezuzdné panice. Protože tady kráčel Jacob Lemont – nekorunovaný král všech lapků, lupičů, kapsářů, nenechavců, křiváků, chmatáků a loupežníků.

Ke své velké smůle ovšem Jacob Lemont zloděj nebyl. Živil se jako plnič plynových lamp a právě toho času seděl v pařížském vězení za potulku, krádež lampářského náčiní a maření úředního výkonu odmlouváním.

Špičkou boty odkopl svazek slámy a chvíli pozoroval, jak se rozvířené chmýří pomalu snáší v pruhu měsíčního světla. Pak nahmatal malý kousek odlomené omítky a počal s ním kreslit na zeď. Začal tam, kde skončil minule.

Chcete vědět, co nového chystám?

Novinky, historky od psacího stolu i nebetyčné žvásty najdete na mé facebookové stránce.

Tomáš Pytlík, spisovatel