Udivený Mudžumbu

 

Mudžumbu si toho poprvé všiml až když mu jedna z těch věcí přistála na tváři. Chtěl se jí dotknout, ale sotva to udělal, proměnila se v slzu a zmizela mu za límcem. Samozřejmě mu říkali, že v těchto zeměpisných šířkách a ročním období se něco takového může stát, ale ti samí lidé mu tvrdili, že je to jako když se z oblohy sype peří. Ale tohle vůbec nevypadalo jako peří. Bylo to mnohem menší, lehčí, třpytilo se to a padalo to tak tiše, jako by to vůbec nepatřilo do tohoto světa. A bylo to nádherné.

Mudžumbu se rozhlédl okolo pro případ, že by se ho později zeptali "Kde jsi byl, Mudžumbu, když to celé začalo?". Na protější straně ulice stála vysoká tovární zeď a její komín barvil oblohu na šedo. Někde za Mudžumbovými zády stála další zeď a v ní zela rozložitá oprýskaná vrata. No, pomyslel si Mudžumbu, snad jim bude stačit, že jsem tam byl když se to začalo dít.

Mudžumbu nevěděl, jak dlouho v tom místě stál, ale nemohl se odtrhnout od toho bílého zrnění okolo. Vítr se proplétal mezi padajícími kusy chmýří a zdálo se, že dává pozor, aby žádné dva po sobě jdoucí kousky nedopadly na stejné místo. Přesto to netrvalo dlouho a všechno bylo bílé.

A byla zima. Mudžumbu nejistě přešlápl a ono to zapraskalo. Napadlo ho, že to asi rozbil. Váhavě zvedl nohu a prohlížel si, jestli by se něco z toho nedalo zachránit, když tu ho z myšlenek vytrhlo vrzání starého kovu a zvuk křupajících kroků. Vedle něj se objevila neoholená tvář v ušaté čepici.

„Docela tě ten sníh překvapil, co mladej?“ zahlaholil muž.

Mudžumbu přikývl.

„Jako že seš z toho celej zaraženej.“

Mudžumbu znovu přikývl.

„Jako že máš pocit, že to vidíš poprvý v životě a nemáš šajnu, co si s tím počít,“ pokračoval muž a Mudžumbu přikývl do třetice.

Podíval se za sebe. Stará vrata byla otevřená a na malém dvorku stála spousta různých strojů, jaké Mudžumbu ještě nikdy neviděl. Kolem nich se tvořily hloučky lidí s velice zmatenými výrazy. Někteří jenom bezmocně zírali na oblohu, jiní něco vzrušeně šeptali a kroutili při tom hlavou a další se plní údivu pokoušeli velice opatrně chytit kusy padající bílé krajky do dvou prstů.

„Tak mě napadlo…“ poškrábal se muž na hlavě přes svou ušatou čepici. „Nechtěl by ses přidat k nám silničářům?“

Chcete vědět, co nového chystám?

Novinky, historky od psacího stolu i nebetyčné žvásty najdete na mé facebookové stránce.

Tomáš Pytlík, spisovatel