BLESKOVÍDKA

Všichni scifisti
jdou do nebe

Kevin zemřel a to ho pořádně naštvalo.

Ne že by to nečekal – měl už přece jenom svůj věk a více nemocí než mu jeho skleróza dovolila spočítat. Poslední léta života trávil v jednom pokoji se štrikující pečovatelkou a to je místo, ze kterého vede jenom jedna cesta. Jenže pořád ještě platil za předního spisovatele science fiction a měl pocit, že se od něj očekává, aby před smrtí řekl něco, co ovlivní příští generace. Věta „Susan, myslím, že jsem na sebe užbryndl trochu čaje” by byla dalším pokolením platná snad jen tehdy, kdyby planetu osídlily inteligentní konvice na čaj.

Z chmurných myšlenek ho vytrhlo decentní zakašlání. Ten pán u zlaté brány byl očividně nastydlý, pomyslel si. To má z toho, že nosí jenom prostěradlo. Takže kde jsem to-

Svatý Petr způsobně počkal až si v Kevinově hlavě všechny souvislosti podají ruce a navzájem se představí. Když se tak konečně stalo, Kevin užasle vykřikl: „Tohle ale není možné!“

„Omlouvám se, jestli jsme vás zklamali,“ usmál se na něj nebeský vrátný. „Sehnat slušné vybavení není jen tak. Většina výrobců nábytku je v pekle. Zkreslené návody a chybějící šroubky jsou větší hřích, než byste čekal.“

„Ale ne, já myslel… Tohle je celé špatně!“

„Promiňte, ale co přesně jste čekal?“ povytáhl Svatý Petr obočí.

Kevin se musel na chvíli zamyslet. „Nic! Prázdno. Věčnou tmu.“

„Pomohlo by vám, kdybych zhasnul lampičku a nasadil si na hlavu tenhle papírový pytlík?“

„Ne,“ odsekl Kevin. „Já tomuhle prostě nevěřím.“

Svatý Petr si na nose urovnal zlaté brýle a zapátral v pozlacené knize. „Jestli odpustíte, tak s tímto názorem tady asi nebudete příliš populární. Takže Kevin Douglas. Ano. Samozřejmě. Půjdete do nebe, příteli.“

Zlatá brána se za zvuku fanfár otevřela dokořán. Svatý Petr objal Kevina kolem ramen a než se zesnulý spisovatel stačil vzpamatovat, stáli na druhé straně.

„Nedávno jsme malovali,“ prohlásil hrdě svatý a Kevin měl pocit, že to říká pokaždé.

Zamrkal do ostrého slunce. „Ehm… není támhleto Isaac Asimov? Jak pořád tak vyděšeně objímá svůj obláček?“

„Ach ano, máte pravdu. Věděl jste, že má hrozný strach z otevřených prostor?“

„A ten člověk na tom dětském pískovišti, to je přece…“

„Frank Herbert. Snažili jsme se, aby se tady cítil pohodlně, ale některým lidem prostě nevyhovíte.“

„A támhle,“ nevycházel Kevin z úžasu, „to je přece Ray Bradbury!“

Svatý Petr nakrčil nos. „Gabrieli!“ zakřičel na prolétajícího anděla. „Kolikrát jsem říkal, ať nedávate panu Bradburymu sirky? Nevíte, jak to dopadlo minule? Tak tedy mluvili jsme o…“ Nebeský průvodce se otočil zpátky na Kevina, ale spisovatelův šokovaný výraz mu vzal slova z úst. „Promiňte, vy jste to nevěděl? Všichni scifisti jdou do nebe. Jako racionálně smýšlející lidi je to vždycky pořádně nasere.“

Kevin zvážil možné odpovědi a nakonec se rozhodl pro: „Cože?“

„Příteli,“ naklonil se k němu Svatý Petr shovívavě. „Vy všichni tady máte peklo.“

„Peklo?! Ale za co?“

„Za sny, příteli. Dodávali jste lidem sny a naděje v lepší budoucnost. Anebo jste je varovali před tou, která dobrá nebyla. Víte, kam až by se lidstvo dostalo, kdyby neztrácelo tolik času sněním o budoucnosti?“

„Ale všechny velké vynálezy jsou založeny na…“

„Lidé by k nim došli tak jako tak a dokonce mnohem rychleji – logickou cestou pomocí matematiky a přírodních věd. Kdyby každý člověk místo čtení zkoumal to, co je kolem něj, objevili byste raketový pohon už na pokraji šestnáctého století. Místo v posteli by vás smrt zastihla na vyhřívaném antigravitačním poli.“

„Chápu,“ musel připustit Kevin. „Jenže já to nevěděl.“

„Typická výmluva. Proč žádný spisovatel nepsal o budoucnosti beze snů, hm?“

Kevinovi se zatočila hlava. Takže promarnil život hloupostmi? Toho se vždycky bál ze všeho nejvíc. Možná si tohle všechno zaslouží. Buclaté cherubínky ve špatně padnoucích plínkách, načechrané obláčky… Tak moment!

„Já tomu nevěřím!“

„To už jste říkal,“ odvětil mu jeho společník nepřítomně.

„Ne, tentokrát nevěřím tomu, co jste právě řekl!“ nedal se Kevin. „Snění je důležité. Dělá z nás lidi. Jak bychom někdy mohli něčeho dosáhnout a mít z toho radost, kdybychom o tom předtím nesnili? Řeknu vám tohle – beze snění by si lidé o nějakém lidství mohli nechat jenom zdát!“

Svatý Petr spokojeně přikývl. „Výborně. To jste řekl moc hezky. Ne, ne, mlčte už! Ještě nejste mrtvý, Kevine. Vaše tvrdohlavá touha po posledních slovech vás udržela na živu o malou chvíli déle. Ležíte v posteli, máte halucinace a mluvíte ze mdlob. Právě jste řekl krásná poslední slova, tak to celé nepokažte. Teď na vás čeká skutečné nebe, Kevine.“

Najednou byla všude kolem tma. Nebyla chladná a bezútěšná, jak si ji Kevin vždycky představoval, ale hedvábná a plná hvězd. Měl pocit, že se vrací domů.

O mnoho kilometrů níže se na jeho mrtvolné tvář vyloudil spokojený úsměv. Přesně takový ho viděla i pečovatelka Susan, když se přiřítila do pokoje.

„Tak jsem tady s tou hadrou na to vaše požbryndané pyžamo. Říkal jste něc-? A jejda!“

Chcete víc?

Každý měsíc přidávám další podobné příběhy na můj Herohero účet.

Tomáš Pytlík

Spisovatel, copywriter, počítačový grafik
a každodenní obyčejný superhrdina.
Pokud mermomocí chcete vědět víc,
následujte tento link.