Zhouba nočních můr

Unavený svět dřímal v náručí čokoládové oblohy zakrytý až po uši peřinou polárkového sněhu. Tma zhoustla v neprůhledný karamel a lepila se na všechno okolo. Jakýkoliv zvuk byl bez milosti chycen, opředen sladkými vlákny noci a uložen k bezesnému spánku.

A tak nikdo neslyšel skřípot otevíraného okna ani šelest mnohotvarého těla, které se protáhlo škvírou do pokoje. Žádné uši nezachytily klapot stovky krabích nožiček a žádné oči neodhalily křivolaký stín temnější než tma samotná.

Noční můra stanula nad postýlkou a prohlédla si růžový uzlíček utopený v záhybech peřiny. Dítě spalo a hlasitě si u toho broukalo, jak už to dělávají děti, které sní a zároveň o tom chtějí vyprávět. Můra spokojeně loupla klouby na nepřirozeném množství končetin. Koncert hrůzy mohl začít.

Zhluboka se nadechla. Rozepjala blanitá křídla a vycenila čelisti, které vypadaly jako ďáblův příborník. Zavrčela v démonickém kontra bé a nechala z tlamy ukápnout cákanec zeleného slizu. Naklonila se nad postýlku a pak-

„Dobrý večer.“

V tom okamžiku se stalo několik věci najednou. Chvíli potom se noční můra zaposlouchala do tmy. Z dálky k ní stále doléhal pravidelný dech protkaný veselým mumláním. Odkašlala si a pokusila se, aby to znělo co možná nejméně hloupě, když řekla: „Mluvil tady někdo?“

„Promiňte, nechtěl jsem vás vyděsit,“ odpověděl jí hlas plný soucitu.

„Vyděsit? Mě? Nebuďte směšný!“

„V tom případě byste možná mohla vylézt z pod té postele.“

„Něco mi upadlo, to je všechno,“ zahučela můra a vyhoupla se ven. Zůstala zírat do korálkové tváře plyšového medvídka. „Velice se omlouvám,“ usmál se na ni, „ale občas se nám to stává. Přece jenom jsem plyšový medvídek.“

„Co tím chcete říct?“

„Vždyť víte. To s plyšovými medvídky. To přece ví každý.“

„No já teda ne.“ Můra si chapadly oprášila ramena. „A teď kdybyste byl tak laskav a spakoval se. Za chvilku tady bude spousta křiku a pročůraných matrací, takže jestli nemáte gumáky a pršiplášť, bude pro vás lepší být někde jinde.“

Plyšák ji věnoval dlouhý zpytující pohled.

„Doufám, že vám nevadí, když se zeptám, ale vy jste v tomhle nová, že?“

„Dřív jsem dělala do realit,“ připustila můra. „Strašidelné zámky, posedlé domy a tak dále.“

„Ale museli vám dát nějaké školení nebo ne?“

„Dostali jsme brožuru,“ ucedila. „Spousta textu, málo obrázků. Příšerné čtení pro někoho, kdo má dvaasedmdesát očí. A teď mi jděte z cesty, povídám, protože se chystám tady prckovi zasadit vzpomínku, ze které by Sigmund Freud zaplakal štěstím.“

„Jak myslíte,“ řekl medvídek a posadil se do peřin, „ale dopadne to špatně.“

Noční můra se nadechla podruhé. Napnula křídla a rozevřela tlamu, která vypadala jako šílená prateta všech skalních útesů… a pak ji zase stáhla.

„Proč by to mělo dopadnout špatně?“

„Kvůli té věci s plyšovými medvídky přece.“

„O čem to u všech lochnesek pořád plácáte?“

„Plyšoví medvídci,“ začala hračka, „jsou zhouba nočních můr. Chráníme dětské sny už více než sto let a ještě ani jednou jsme nezklamali. Promiňte, ale vážně jsem myslel, že to ví každý.“

„Ty jsi moje zhouba?“ Noční můra vyprskla smíchy přes více otvorů než se obecně považuje za zdravé. „No to se podívejme! Viděl jsi ty drápy? A všechna ta chapadla? A co zuby? Hálně-e-odíej-a-y-uby.“

„Děsuplné, opravdu. Ale dokud jsem tady já, tak se vám s nimi žádné dítě vyděsit nepovede.“

„Že se mi nepovede? Ho, hó, ty asi netušíš, že máš co dočinění se skutečným odborníkem na strašení malých capartů. Dokážu slintat kapky proti kašli a mám šupiny z domácích úkolů. A koukni na tohle – tady vzadu mám tři další hlavy a ty umí říkat jenom ‚Ukliď si to‘, ‚Teď nemám čas‘ a ‚Pojedeme za tetičkou Amálií‘!“

„Hrůzostrašné,“ přikyvoval medvídek. „Ale bohužel také naprosto zbytečné.“

Noční můra se naklonila tak blízko k plyšákovi až se její černé nozdry téměř dotýkaly medvídkova knoflíku, který zastupoval nos. „Můj dech smrdí jako hračky, které spadly do kanálu a nejdou vytáhnout,“ zašeptala. „A teď mi pověz, pane medvídku, copak máš ty?“

Hračka se zamyšleně podívala na své plyšové packy. „No, vlastně nic moc. Ale to vůbec nevadí. Plyšoví medvídci vždycky vyhrají. Zeptejte se, koho chcete.“

„Pche!“ udělala můra a odtáhla se. „Ztrácím tady s tebou čas! Samé žvásty a nesmysly!“

Nadechla se potřetí a někde v plicích jí zaštěrkalo. Zkusila rozepnout blanitá křídla, ale musela s nimi několikrát škubnout, než se jedno vymotalo z druhého. Vycenila zuby, které vypadaly jako vážný kandidát na lékařskou prohlídku. Nechala ukápnout slinu zeleného slizu a celá se s ní pocintala.

Medvídek seděl na kraji postele a komíhal tlapkami.

„Je všechno v pořádku?“ zeptal se.

Můře vyrazil na všech čelech studený pot.

„Já…,“ řekla. Hořečnatě přemýšlela a probodávala plyšáka nenávistnými pohledy. Ten zrovna z packy vymotal dlouhý vlas, zkoumavě si ho prohlédl a pak ho pustil na podlahu. Potom se podíval na můru a přátelsky se usmál.

„Tedy…,“ huhlala můra. „Myslím, že jsem… jak bych to jen…“

„Nechala doma zapnutou kulmu?“ navrhl plyšák.

„Ano! Přesně tohle. To je nebezpečné, víte to?“

„Jistě. Požáry v domácnostech patří podle statistiky k těm nejtragičtějším.“

„Správně. Takže já se stavím jindy, ano? Přeju vám dobrou noc.“

Můra se spěšně vrhla se oknu. Pokusila se vysoukat ven všechny své končetiny najednou a po chvilce hekání se jí to skutečně povedlo. Jak se její silueta vpíjela do karamelové noci, naposledy se ohlédla. Plyšák stál na posteli a vesele mával. Bezděky se otřásla a s hlasitým „puk“ zmizela nadobro.

Medvídek přehopskal až k rozcuchané dětské hlavičce, ulehl a zabalil se okrajem peřiny. Pak nějakou dobu křičel do polštáře, klepal se hrůzou a zažíval velice nepříjemné pocity někoho, kdo se chce opakovaně počůrat strachy, ale nemá trávicí ústrojí. Trvalo skoro hodinu než ledové sevření hrůzy popraskalo natolik, aby mu dovolilo usnout. Někde na pomezí mezi snem a bděním se mu v hlavě zatřepotaly poslední myšlenky. Dokázal jsi to, řekla ta první. Ovládl jsi tajemství plyšových medvídků, řekla druhá. Ti totiž vždycky vyhrají, to přece ví každý. A vyhrají právě proto, že to ví každý. Možná že příští noc už to nevyjde, řekla třetí myšlenka a rychle se sklonila, když po ní ty první dvě naštvaně hodily polštář.

 

 Tento příběh si odnesl první cenu v soutěži Literární talent 2015 na webu Pište-povídky.cz.
 Městská knihovna v Praze vydala bleskovídku ve své sbírce Vzorník 2015.
 Minci pro umělce, madam? Drobné pro autora, pane? Kupte mi šálek kávy nebo přispějte na provoz stránek. Bezstarostným autorům naloženým v kofeinu jde psaní lépe od ruky.