Nezapomenutelní

„Je mi líto, ale já to prostě vidím takhle. Co si o tom myslíš ty?“

„Já nevím,“ odtuší ten druhý. „Je to pěkně divoká hypotéza.“

„Jaká hypotéza, Perku? Když už, tak teorie. Na všechno mám důkazy. Hele, řekni mi, co je tady kolem nás.“

„No, celkem nic moc. Jedna stará židle. Má oprýskaný lak. Dříve byla nejspíš zelená.“

„A byla tady, než jsi o ní začal mluvit?“

Perk uhne pohledem do prázdna. „Asi ne, Jori. Myslím, že tu nebyla. Jenže pak tady byla a mám pocit, že tu byla vždycky.“

„Přesně, Perku, naprosto správně. A teď já. Koukni na mě. Jaké mám vlasy?“

„Blond. Ne, počkej, hnědé. Kaštanově. Vlastně spíš jako zablácená stezka.“

„Tak už se rozhodni, Perku, než začnou být šedivé.“

„Přece jenom jsou blond, Jori.“

„Fajn. A byly blond i předtím? A nebyly náhodou chvilku hnědé? Víc a pak míň?“

„Jori? Mně je z toho nějak blbě. Já si na chvilku sednu na tu židli, jo?“

„Sedni. Protože teď mám důkaz finální a definitivní. Jaká je ta moje teorie, Perku?“

„No, říkal jsi…“

„Co?“

„Přece, že to vidíš takhle a…“

„Jasně. Ale o čem jsme se bavili, Perku?”

„O té tvé teorii přece!”

„Vážně? Cituj jednu moji větu. Nebo tvoji.“

„Ježišmarjá, Jori, já nevím!“ vykřikne Perk zoufale. „Asi jsem tě neposlouchal nebo co.“

„Ale poslouchal. Já jsem tu svoji teorii totiž ještě nikdy nevyslovil. Celý náš rozhovor začal, když jsem řekl, že je mi to líto. My dva jsme začali v momentě, kdy jsem řekl, že je mi to líto. Ta teorie totiž zní takto: Tohle je příběh, Perku. A my jsme jeho postavy. Všechno teprve vzniká ve fantazii čtenáře. Proto tady židle není, dokud o ní někdo nezačne mluvit. A vlasy se mění podle toho, jak je kdo popisuje.“

Zavládne dlouhé tíživé ticho.

„Jori?“

„Ano, Perku?“

„Co se stane… když ten, ten čtenář, víš… když přestane číst?“

„Hádám, že přestaneme existovat.“

„To jako umřeme?“

„Něco takového.“

Perk vystřelí ze židle jako by ho právě kousla do zadnice. „Čti dál! Čti dál!“ křičí a mává rukama do prázdna. „Ať tě ani nenapadne…“

Jori po něm skočí a sevře mu ramena: „Uklidni se, Perku, ano?“

„Ale co když přestane číst? Ježiši! Co když přestane číst zrovna teď? Co když jsem ho třeba naštval?“ V panice si skousne vlastní ukazováček.

„Klídek, Perku.“

„Ale já jsem tak mladý! Vždyť jsem se narodil teprve před pár odstavci!“

„Perku, sakra! Žádný příběh netrvá věčně. Nemůže číst do nekonečna.“

„Co třeba takových osmdesát let? To by šlo, ne?“ Perkovi najednou svitne v očích a vztyčí oslintaný prst. „Jori! Já už to mám! Stačí, abychom zmínili dveře, ne? A pak se objeví. Přímo tady budou stát dveře, které povedou na nějaký… tropický ostrov! Takový ten, kde mají nedostatek skleniček, a tak lijou koktejly do rozpůlených kokosů. Takže dveře. Jsou tady. Přímo tady. Teď. Tak teď. Přímo tady… Jori? Kde jsou ty dveře, Jori?”

„Neobjeví se, Perku.“

„Jak to myslíš, že se neobjeví? Já potřebuju svoje dveře, Jori!”

Jori si povzdechne. „Vzpomínáš, jak jsem říkal, že jsme v příběhu? Kdybychom teď prostě jen tak odešli, nebylo by to dobré vyprávění. Bylo by příliš jednoduché. Nemělo by pořádný konec. Tohle nám zákon příběhu nikdy nedovolí.“

„Ale zaklepat bačkorama nám dovolí, co?“ rozohní se Perk. „To je ta moderní literatura! Když někoho na konci nešoupnete pod kytičky, tak máte tuctové finále, slabou gradaci, jste moc naivní a málo dospělí a…“

„Počkej, Perku. Přemýšlel jsem a myslím, že to mám. Je tady jeden způsob, jak dokázat, aby postavy přežily příběh. Musíme se stát nezapomenutelní. Čtenář si nás musí nosit v hlavě i dlouho po tom, co skončí poslední řádek. Musí… Prosím tě, co to provádíš, Perku?”

„Tančím, dva, tři. To ho šokuje, dva, tři. Nikdy na mě nezapomene, dva, tři.“

„Vypadáš jako blbec, Perku.“

„Musel jsi to říkat? Teď je to pravda!“

„Přestaň šaškovat a poslouchej. Řekl bych, že už jsme jednou nohou v suchu. Slyšel jsi někdy o postavách, které přišly na to, že jsou postavy?“

„Ne.“

„Tak vidíš. Jsme jedineční.“

„A možná… i trochu sympatičtí…?“

„Kam to mrkáš, Perku?“

„Někam. Prostě mrkám. Šibalsky.“

„Myslíš, že to stačí?“

„Nevím.“

„Brzo to poznáme. Vidíš? Támhle dole? To je konec stránky. Takže spolu, Perku?“

„Spolu, Jori.“

Chytí se za ruce.

„Můžeme?“

Perk polkne tak hlasitě, až se to vrátí ozvěnou. „Jasně, Jori.“

„Tak jo.“

Zavřou oči.

„Tohle je konec.“