Obelisk

První věc, kterou Adam uviděl, když otevřel oči, bylo ňadro. Druhá věc to druhé. 

Pomalu si uvědomoval, že leží hlavou v klíně, jehož majitelka mu téměř láskyplně čechrá vlasy, a on zespodu pozoruje ty dva růžové kopečky s rotundami na vrcholcích. Ze včerejšího večera si nepamatoval zhola nic, ale v duchu si pogratuloval. Musela to být divoká noc, protože mu pořád šumělo v uších a svaly měl ztuhlé jako lodní provazy.

Spokojeně zavrněl. „Dobré ráno. Páni, včera to bylo… neuvěřitelné.“

„Blbče!“

Ruce ho odstrčily a on se svezl po cizích stehnech dolů. Čekal povlečení, polstrování gauče, možná koberec, dobrá, klidně i podlahu, ale to, do čeho dopadl, odporně čvachtlo. Překulil se na čtyři a zamžoural pod sebe. Hnědozelená hmota se mu drala mezi prsty. Vyjekl a vyskočil. Nohy se mu zabořily až po kotníky. Byl nahý a celý umazaný od…

„Co je to za sajrajt?!“  

„Bláto,“ odpověděla majitelka poprsí a rovněž vstala. S garderóbou na tom byla stejně jako on. Rozesmál se.

„Šmárja. Kolik jsme toho včera vypili? My jsme to vážně dělali v blátě?“

„Nedělali. Vidíme se poprvé v životě. Vlastně je to možná poprvé, co vidíš cokoliv.“

Rozhodně škoda, že jsme to nedělali, pomyslel si Adam a nechal pohled klouzat po křivkách za usychajícími vrstvičkami hlíny. Ale co není, může být. Přejel si rukou po čele. Ježíši. Až tohle poví klukům, tak se poserou. 

„Nic?“ zeptala se dívka uštěpačně.

„Hele, promiň, potřebuju se trochu sebrat. Neviděla si moje kalhoty? Mám tam mobil a…“

„Zvedni hlavu a dívej se, ty pitomče.“

„Jasně. Koukej, až najdu ty kalhoty, můžem’ se stavit na něco k jídlu a kousek odsud bydlím, tak můžem’ třeba hopnout do sprchy a… Au!“

Nebyla to první facka, kterou Adam od holky dostal, vlastně nebyla ani stá. Byl pyšný na to, že si v nich udělal systém a poznal, která je laškovní, zhrzená, uražená, otrávená, a podle toho si spočítal své další šance. Ale tahle facka byla zoufalá. 

„Tak už to vidíš? Prosím tě, řekni, že to vidíš.“

Zvedl hlavu. 

A viděl. 

To neodbytné šumění nepocházelo zevnitř jeho uší. Šuměla voda. Byla všude kolem nich, čirá, stříbřitě se lesknoucí. Vyvěrala ze země, kde měnila půdu na mokvající bahno, jenže pak… Panebože! Adam se musel podívat znovu a ještě jednou, než mu vůbec došlo, co má před sebou. 

Pramínky stékaly jeden v druhý a pak se pojily v tlusté sloupy vody, které se hnaly bez jediné opory vzhůru. Vysoko nad jejich hlavami se zase rozplétaly, dělily na stále drobnější říčky. Ty končily titěrnými plochými jezírky, co se gravitaci navzdory vznášely ve vzduchu. Z nich se oddělovaly kapičky, vystřelovaly vzhůru a mizely vysoko na obloze. 

Adam se otočil kolem dokola. Vodních sloupů tu bylo nespočet. Neviděl nic než vodu a v ní tisíc svých pokřivených odrazů.

„Dalas’ mi něco do pití, že jo?“ Vyděšeně si zkontroloval předloktí.

„Píchlas’ mi něco? Tak mluv, sakra, tohle není sranda!“ Několikrát si přejel prstem pod nosem a hledal na dlani bílé stopy. „Musím do práce, a jestli mi něco najdou, jsem v pěkným loji.“

„Tak si sáhni.“

„Hele, mě teď totálně přešla chuť.“

„Ne na mě, kreténe. Na ty stromy.“

Stromy. Jasně. Vypadalo to jako stromy. Jenže… z vody. Pohlédl na ni. Stála s rukama založenýma a tvářila se naprosto vážně. 

Přešel k jedné z těch věcí. Neklidně se třepotající kůra, nebo co to vlastně bylo, na něj zírala zpátky jeho vlastním, děsivě pokrouceným obličejem. Napřáhl prst. Zaváhal. A pak se dotkl. 

Prst prošel skrz a po vodní hladině se rozeběhly vlnky. Adamův obraz se rozpil jako kaňka na laciném papíře.

„Je to voda,“ zamumlal. „Kde to jsme? Nějaká fontána? Zavlažovací systém?“

Dívka si povzdechla. „Probrala jsem se dřív než ty. Vlastně mi chvíli trvalo, než jsem tě našla. Vypadal si, že… Bála jsem se, že… No, to je jedno. Než jsem našla tebe, našla jsem tamto. A myslím, že bys to měl vidět taky.“ Ukázala někam za svá záda. „Je to tudy.“

Adam nespouštěl oči z vodní stěny před sebou. Vlnky se ustálily a obrázek jeho obličeje zase nabral povědomé kontury. „Tak jo,“ uslyšel svůj hlas. „Tak jo, pojďme.“

Šlapali blátem a všude kolem šuměla voda. Obloha nad nimi byla šedá, plná mraků. Některé z vodních listů se skláněly tak nízko, že se museli krčit a podlézat je. Adam se pokusil jeden utrhnout. Jakmile přerušil stonek od větvičky, list se rozlil, jako by si najednou vzpomněl, že není víc než pouhá kapalina.

„Já jsem Adam mimochodem.“

„Eva.“

„Heh, taková náhoda.“

„Ani ne.“

„Jak to myslíš?“

Stromy najednou ustaly. 

Vypadalo to na malý palouk, který obepisoval téměř dokonalý kruh. Uprostřed stál kamenný obelisk. Dívka směřovala k němu a Adam ji mlčky následoval. Když přišli blíž, všiml si, že je kámen zvrásněný bezpočtem čar, které pulzují slabým nazelenalým světlem. Zhruba ve výši jejich hrudi někdo vytesal otisk lidské dlaně. 

„Dotkni se toho.“

„Co se stane?“

„Neboj, nebolí to.“

Proč bych jí měl, sakra, věřit, pomyslel si Adam. Na druhou stranu tady nebyl nikdo jiný a všechno kolem bylo totálně, ale totálně podělané. Takže o co vlastně jde? Natáhl ruku a vložil ji do obrysu.

Uvnitř kamene to zadunělo.  

Čáry se rozzářily a projela jimi nová vlna světla. Na špičce monolitu vytryskla do vzduchu a pak se rozlila do obrazu tváře.

Adam vykřikl, ztratil rovnováhu a spadl zadkem do bláta. Zíral nahoru na tu enormní tvář, která byla všechno, jen ne lidská. Dívka si poklidně sedla vedle něj a položila mu ruku na rameno. 

„Co je to?“ zeptal se.

„Dej tomu chvilku. Nic se ti nestane. Myslím, že tady doopravdy není. Je to něco jako záznam.“

Cizí tvář promluvila. Používala slova, kterým nerozuměl, pokud to tedy byla slova, a ne jen série mlaskání a vrčení.

„Takže ty už jsi to viděla?“

„Mockrát.“

„A on jako něco říká?“

„Počkej, přijde to.“

„…představivosti,“ řekla z ničeho nic tvář. Pak zase sklouzla k podivným zvukům, ale čím dál častěji se do nich pletla opravdová slova. Adam měl pocit, jako by si vzpomínal na něco, co se kdysi dávno učil. Vzpomínání ani učení nepatřily mezi jeho silné stránky, ale tohle bylo jako nacházet v hlavě kousky puzzle, které postupně zaskakovaly na místo.

Jednou za několik minut se tvář otřásla a začala svůj monolog od znova.

„…nařízeno jako součást válečných reparací… váš svět neúčastnil konfliktu… planeta za hranicí opravy, a proto bylo rozhodnuto… totální restart existence. Několik dosud existujících subjektů… rozebrali… Biologie… prostá a jednoduchá… se nám podařilo extrahovat dostatečné množství informací o tělesných funkcích. Komplikace… nejasné myšlenkové pochody, nesouvisející asociace. Nestabilní… neznámý koncept představivosti… Extrakce vzpomínek… nemožná. Příliš rušení… neměli data o podobě světa… následná aproximace… že s úspěchem… pokračovat v existenci. Konec zprávy.“ 

„Vypni to! Vypni to!“ vykřikl Adam a vjel si rukou do vlasů. „Bože! Praskne mi lebka. O čem to, zatraceně, ta přerostlá žába mluví?“

„Když tomu dáš ještě pár kol, porozumíš všemu. Myslím, že nám dali něco do mozku… jako přednastavený slovník, který tam čekal, až…“

„Můj mozek nenávidí slovníky.“ Adam si unaveně protřel oči. „Eva, že? O čem to mluví, Evo? Co se to děje? Zcvoknul jsem se? Mám halucinace? Jestli je to nějakej pitomej prank s hromadou speciálních efektů a zítra bude můj holej zadek po celým youtubu, tak osobně zabiju každýho, kdo s tímhle nápadem přišel.“

Eva ho znovu konejšivě chytila za rameno a dvěma prsty mu pozvedla bradu tak, aby se jejich oči potkaly. „Prošla jsem pěkný kus toho lesa. Je průhledný, vzpomínáš? Žádné kamery tady nejsou.“

„Jak to můžu vědět? Třeba jsi herečka.“

„Adame, poslouchej. Musíme si věřit, ano?“ 

„Tohle přesně by řekla…“

„Adame!“

„Jo, jasně. Proč ne? Pojďme si věřit. Takže co je tohle všechno? Jsem mrtvej? Na peklo je tu trochu vlhko, ne?“

„Jsi živý. Ale nikdo jiný už není.“

„Jak to myslíš, že nikdo jiný už…“

„Byla válka. Ne na Zemi, ale ve vesmíru. Ten… Ta bytost, co mluvila, v ní bojovala. Zničili naši planetu. Vedlejší ztráty, tak se to říká, ne? A pak jim někdo nařídil, aby ji obnovili. Jenže oni nevěděli jak. Podařilo se jim zjistit, jak fungujeme. Orgány, krev, mozek, všechno. Takže nás mohli stvořit znovu. Jenže nevěděli, jak vypadal tenhle svět. Nepovedlo se jim přečíst naše vzpomínky, protože nepochopili, jak používáme fantazii. Tak prostě udělali tohle.“

„Jak jako fantazii? Jako když vidíš pěknou holku na baru a napadne tě…“ 

„Adame, potřebuju, aby ses soustředil. Co vidíš?“

Sevřela mu tváře do dlaní a namířila jeho pohled k lesu.

„Stromy. Stromy z vody.“

„Správně. Všiml sis těch kapek, které se z nich oddělují?“

„Jo, je to jako, když prší. Jenom vzhůru nohama.“

„Takže je to les z deště?“

„Jo. Hotový deštný prales… Tak počkat.. O tohle jde? Jakože deštný prales je fakt z deště?“

Eva přikývla. „Alespoň si to myslím. Prostě nedokázali rozpoznat metafory od skutečnosti. Proto jsme tady zrovna my dva, víš? Adam a Eva. Restart existence.“

„Ale… tohle… jak… vždyť je to pěkně na hovno, aby…“

„Je to víc na hovno, než si myslíš. Musíme držet spolu, Adame, jasný? Tam venku… Tam venku může být cokoliv. Lední medvědi celí z ledu. Šavlozubí tygři, co mají v tlamě opravdové zbraně.“

„Pane bože,“ hlesl Adam. Někde v dálce výhružně zahřmělo. „Tak jo, tak jo. Měli bychom se raději někam schovat. Blíží se bouřka jako prase.“

Zůstali na sebe mlčky zírat. 

„Ne, to přece nejde, že ne?“

Znovu zahřmělo a někde na okraji slyšitelnosti s sebou vítr přinesl zvuk vzdáleného kvikotu.