Pan Troubel leze na kopec

Pan Troubel vyšplhal až na samotný vrcholek kopce a rozhlédl se kolem. Dole pod ním se choulily zástupy malých domků, mezi kterými se valila mlha, zatímco se stmívalo. Panu Troubelovi nejvíce připomínaly malé domky, mezi kterými se valí mlha, zatímco se stmívá. Kdybychom tam stáli vy nebo já, určitě by nám v mysli vytanula poněkud poetičtější přirovnání, ale pan Troubel byl správce muzea historie a jako takový si vypěstoval velice specifický druh představivosti – vůbec žádnou.

Pan Troubel pozvedl předmět, který s sebou vynesl nahoru a který byl jistě také příčinou toho, proč byl pan Troubel celý brunátný v obličeji a jen stěží popadal dech. Ach ano, muzejní exponát číslo 1189/b – bohatě zdobený a nezvykle zachovalý štít středověkého rytíře. Pan Troubel se na štít zadíval, a kdyby mu příroda přiznala alespoň malý kousek fantazie, mohl by si pomyslet, že mu zlatý lev na štítu pohled opětuje.

Nechápejte to špatně – pan Troubel by byl první, kdo by odsoudil čin tak nepříčetně trestuhodný jako odcizení muzejního exponátu a následné vynesení řečeného na kopec jakkoliv vysoký. Ale dnes… dnes byl ten den.

Kopec, na kterém pan Troubel stál, neměl žádné jméno a pokud snad doufal, že na něj jednou vystoupí nějaký člověk a pojmenuje ho, pak byl pro něj pan Troubel (při svém nedostatku představivosti) další hořké zklamání. Kdybyste se zeptali kupříkladu mně, jak bych takový kopec pojmenoval, nejspíše bych odpověděl, že „Blaťák“. On také už z dálky nepřipomínal nic jiného, než velikou hromadu černého anglického pudingu, který někdo obsypal kamennými rozinkami a doprostřed zabodl dvě pokroucené borovice jako nějakou chabou náhražku za snítku cesmíny. A déšť, který v tomto zimním období vytrvale zaskakoval za stále nepřítomný sníh, proměnil kopec v mazlavou a nevábně vonící hmotu.

Udělalo to čvachtavý zvuk, když pan Troubel položil štít na zem a pak další, když se na štít posadil sám. Zaváhal jenom skutečně malou chvilku, než se odrazil. Řídké bláto se rozstříklo na všechny strany a pan Troubel se v mžiku proměnil na rozmazanou šmouhu kličkující mezi kameny. Někde v polovině kopce ovládla páně Troubelovo srdce vášeň pro rychlost a on udělal: „Uíííííííí!“

O několik hodin (a stejný počet jízd) později, když už městečko halil příkrov noci, vrátil pan Troubel štít na jeho právoplatné místo. Zavřel obě křídla skleněné vitríny a otočil klíčkem. Přesně v tu chvíli začaly odbíjet zvony na kostelní věži a téměř okamžitě je přehlušila kanonáda výbuchů, explozí, třaskotu, praskání, syčení, hvízdotu a nadšeného jásání. Pan Troubel ale napínal uši a pečlivě počítal údery zvonu. Když dopočítal k dvanáctému, tak se štít proměnil.

Všechny blátěné skvrny zprůhledněly a pak zmizely úplně. Všude tam, kde se štít zkroutil nebo vyboulil, aby tak mlčky svědčil o špatném zvládnutí zatáčky, vytlouklo neviditelné kladivo stejně neviditelného kováře železný plát do původních křivek. Škrábance a hluboké rýhy se zalily novým kovem a hned na to potáhly barvou. Nakonec se ozval zvuk, jako když někdo dýchne a hned na to skřípání, které by mohl vydat jenom rukáv leštící pozlacený povrch. Celé to netrvalo ani pět vteřin a štít tam visel tak zářivý a krásný, že bylo těžké uvěřit, že jej nevykovali teprve včera.

Pan Troubel se usmál. Funguje to vždycky, pomyslel si a ze samé radosti rozpustile pohodil svazkem klíčů na dlani. Pak se otočil k odchodu a cestou zhasl světlo v místnosti. Byl nový rok. A pan Troubel měl zase čistý štít.