Spisovatelé musejí být šílení

Máme rádi své autory a autorky, ale věřte mi, s většinou z nich byste na kafe nezašli. Rozhodně ne podruhé. Nevěříte? Tak se ponořte do následujícího seznamu úsměvných, podivných i značně znepokojivých zvyků a fobií slavných pisálků.

James Joyce se proslavil jako autor románů, které jedni považují za geniální a druzí za ten nejméně stravitelný žvást v historii. Každopádně věděli jste, že většinu ze svých knih napsal vleže na zemi pomocí modrých tužek, zatímco měl na sobě bílý plášť? Nestála za tím žádná vyšinutost, ale čistě praktický důvod: James špatně viděl, modré písmo se mu snáze četlo a bílé oblečení odráželo více světla na stránku.

Lewis Carroll, autor Alenky v říši divů, zase psával pouze růžovým inkoustem. Zvykl si ho používat na opravování studentských prací, když učil na Oxfordu, a pokračoval s tímto zvykem i jako spisovatel.

To Alexandre Dumas si na inkoust nepotrpěl, zato na barvu papíru ano. Romány psal na modrý papír, poezii na žlutý a novinové články na růžový.

U autora Tří mušketýrů ještě chvíli zůstaneme. Když mu bylo 23 let, zúčastnil se svého prvního souboje. Jakýsi neurvalec si utahoval z jeho oblečení a jsa hrdým Francouzem, dožadoval se Dumas satisfakce. Pilně trénoval střelbu na cíl, jen aby zjistil, že se bude bojovat kordy, což nebyla zrovna jeho nejsilnější disciplína. Těsně před zahájením souboje si budoucí spisovatel rozhodl odložit kabát, ale co čert nechtěl, praskly mu u toho kšandy a spadly kalhoty. Můžeme už jen spekulovat, zda tím protivníka rozhodil, každopádně historie tvrdí, že souboj Dumas nakonec vyhrál.

J. R. R. Tolkien prošel peklem světové války, ale to mu neubralo na humoru. Mezi přáteli byl znám jako vtipálek a jednou pronásledoval svého souseda v převleku za anglosaského bojovníka se sekerou v ruce.

Když už píšete fantasy, tak se u vás láska k chladným zbraním tak nějak předpokládá. Brandon Sanderson si vzal meč dokonce i na svou svatbu a krájel s ním svatební dort.

Terry Pratchett míval na svém počítači speciální soubor nazvaný Díra. Tam si psal různé osiřelé věty, vtípky i celé nesouvisející odstavce, které mu zrovna překřížily mysl. Když se náhodou při psaní knihy dostal do úzkých, požádal svého asistenta Roba, ať mrkne do Díry, jestli se tam něco vhodného nenajde. Co všechno Díra obsahovala se však už nikdy nedozvíme. Na Terryho výslovné přání nechal Rob po autorově smrti přejet harddisk parním válcem.

Honoré de Balzac hledal slova na dně hrníčku od kávy. Podle dochovaných pramenů jich dokázal denně vypít až padesát. William Faulkner praktikoval podobný zvyk, akorát místo kávy používal whisky.

Friedrich Schiller se zase nechával unášet vůní hnijících jablek. Vždycky měl jedno v šuplíku svého psacího stolu a vesele si šňupal. Od Agathy Christie by si vysloužil pěkně přísný pohled. Ta totiž pravidelně pojídala jablka během koupání, zatímco splétala osnovy svých detektivek.

Spisovatelka, scenáristka a básnířka Maya Angelou nikdy nepsala doma. Místo toho si pronajímala pokoj v blízkém hotelu, kde personálu přikázala sundat veškeré obrazy a ozdoby ze zdí. Do hotelového pokoje unášeli nakladatelé také Douglase Adamse, když nestíhal psát slíbená pokračování Stopařova průvodce Galaxií. Zatímco během několika měsíců „na svobodě“ stvořil sotva pár stránek, pod zámkem dokončil celou knihu za dva týdny.

Osamění fungovalo dobře i pro Victora Huga. Zamykal se v pustém pokoji a s sebou si nebral nic kromě brku a papíru. Dokonce ani oblečení ne. To ovšem nemělo moc společného s inspirací. Přikázal svému sluhovi, aby před ním oblečení schoval, což slavného autora přimělo neopouštět dům, dokud nedokončil román.

Autor Šifry mistra Leonarda Dan Brown zase věří, že ten nejlepší recept na spisovatelský blok je pověsit se. Tedy ne doslova, pouze hlavou dolů. Vlastní speciální pár bot s háky a lano, na které se věší, když to na něj přijde. Kromě toho má na stole přesýpací hodiny a pravidelně podle nich vstává od práce a jde dělat kliky a sedy lehy.

Sherlock Holmes je mužem dedukce a logiky. Jeho duchovní otec Arthur Conan Doyle ovšem viděl svět trochu jinak – byl nadšeným spiritistou, věřil na duchy a víly. Nedal se zviklat ani svým nejlepším přítelem Harrym Houdinim. Ten si jako praktikující iluzionista myslel o seancích své.

Duchy a mrtvými byl fascinován také Charles Dickens. Kromě toho, že trávil spoustu času v márnici, věnoval se také hypnóze a byl častým hostem mesmerizačních sezení.

A když už jsme zmínili ty mrtvoly… Věděli jste, že si Mary Shelley nechala kousek srdce manžela Percyho v kousku jeho básně? Když vezmeme v potaz, že Shelley napsala Frankensteina, tak to asi dává smysl.

Čekali byste, že takový Stephen King bude mít pro strach uděláno? Chyba lávky. Trpí totiž triskaidekafobií, tedy chorobným strachem z čísla 13. Stejnou fobií trpěl třeba Truman Capote, autor Snídaně u Tiffanyho. Ten navíc odmítal začít či dokončit knihu, pokud kalendář zrovna ukazoval pátek, nedokázal vydržet v pokoji, pokud obsahoval žluté růže a jednou odmítl nastoupit do letadla, protože v něm seděly dvě jeptišky.

Nedávno zesnulý Cormac McCarthy si nikdy nepřestal cenit psacího stroje. Dokonce do té míry, že používal jeden jediný celých 50 let. Vzdal se ho v roce 2009, kdy jej prodali v dražbě za 5,5 milionu korun.

Psací stroje miloval také Jack Kerouac, nesnášel jen jedinou věc – nutnost měnit papír. Svůj román Na cestě proto napsal na 36 metru dlouhou roli papíru, aby se téhle nepříjemnosti vyhnul.

Ó, na to jste čekali, že vy hambáři? Tak abychom vás už déle nezdržovali, začneme už zmíněnou Mayou Angelou. Ta totiž v raném mládí nebyla jen úspěšnou divadelní tanečníci, ale také prostitutkou a bordelmamá. Své k tomu má co říct i rovněž zmíněný Dan Brown, který se živil jako zpěvák a napsal píseň o sexu po telefonu.

Mnohem více za hranu ale šlápl Lewis Carroll, když se pokusil oženit s dívkou, která byla předobrazem jeho Alenky. Té bylo ovšem tou dobou pouze 11 let. Edgaru Allanu Poeovi se v tomto „dařilo“ více. Oženil se svou sestřenicí, která měla ve svatební den 13 let.

Lev Nikolajevič Tolstoj zastával v manželství upřímnost. Budoucí ženě daroval deníky, kde do detailu popisoval všechna svá milostná dobrodružství, a trval na tom, že si je musí přečíst.

Daniel Defoe to podle všeho moc neuměl s penězi a byl prakticky celý život na útěku před věřiteli. Jednu dobu se pokoušel zvrátit svou nešťastnou finanční situaci prodejem parfémů vyrobených z výměšků z kočičích zadnic.

Gillian Flynn, autorka Zmizelé, se doznala k netradičnímu koníčku z dětství. Chytala mravence a krmila s nimi pavouky. Mňam!

William S. Burroughs zastřelil svou ženu. Nejprve vyšetřovatelům tvrdil, že byli opilí a pokoušeli se napodobit trik Viléma Tella se sestřeleným jablkem. Později změnil výpověď tak, že pouze ukazoval pistoli přátelům, zakopl a zbraň mu v ruce při pádu vystřelila. Celá událost se odehrála v Mexiku a Burroughs před následky prchl do USA, kde dostal jen dvouletý podmíněný trest.

Přestože se jistojistě za každou z výše uvedených perliček muže postavit někdo, jehož pošťák bratrance z druhého kolene měl babičku a její kadeřnice to viděla na vlastní oči, berte je, prosím, s rezervou. Mnohé historky se nepodařilo ověřit, jiné jsou zase příliš dobré na to, abychom se o ověření vůbec pokoušeli. Faktem zůstává, že ať jsou autoři jacíkoli, nic to nemění na skvělosti knížek, které přivedli na svět, a za ty jim buďme vděční.

(Původní článek vyšel v Knihopolském věstníku na 1. 9. 2023)