BLESKOVÍDKA

Trocha času nazbyt

Paní Nadymáčková pozvedla ze země papírovou krabici a s žuchnutím ji postavila na stůl. „Tak, ještě tenhle štos a máme tu digitalizaci za sebou.“ Vlídně se usmála na brigádnici Natálku a o něco méně vlídně na skener, za kterým dívka seděla. Úřední hodiny v jinak opuštěné kanceláři tiše odměřovaly úřední dobu a pozdní odpoledne by uplynulo za dalších nesmělých úsměvů a šustění papíru, kdyby se najednou s hlasitým trh a škub nerozletěly dveře a dovnitř nevpadl člověk.

„Ha há!“ zasmál se vítězoslavně a praštil na stůl novinami. „Tady máte důkaz! Jen se podívejte na datum vydání. Tyhle vyjdou teprve za měsíc!“

Hrudník se mu vzpouzel, jako by právě kus cesty běžel, a dychtivě přeskakoval pohledem z jedné úřednice na druhou.

„Co prosím?“ ozvala se paní Nadymáčková.

„Důkaz. Tady. Noviny z budoucnosti!“ Když se příchozímu nedostávalo nic jiného než zmatené pohledy, dodal: „Viděli jsme se už, že jo? Byl jsem tady před chvílí, ne?“

„V životě jsem vás neviděla. Ty snad ano, Natálko?“

„Ne, paní Nadymáčková.“

Muž se plácl do počínající lysiny tak silně, až to po kanceláři roznesla ozvěna. „Desetinná místa! Velké skoky jsou v pohodě, ale tyhle malé… Musím pracovat s obrovskou řádkou desetinných míst, a když dojde k nevhodnému zaokrouhlení… No nic! Ty noviny si nechte. Budu tady co nevidět. Alespoň myslím.“

Otočil se na podpatku, dveře vrzly, bouchly a byl pryč.

„Co to mělo být?“ ozvala se Natálka.

Paní Nadymáčková se potutelně usmála. „Myslím, že nás čeká velice zajímavý den.“

A v tu ránu, trh a škub, byl tam zase.

„Vidíte? Jsem tady! O pět minut dřív! Tohle nemůžete popřít, drahá dámo!“

„Dobrý den, vítejte na patentovém úřadě, jak vám mohu pomoci?“ pronesla paní Nadymáčková léta nacvičeným úřednickým hlasem.

„Jak to myslíte, jak mi můžete… Jo, tak, no jasně. Pamatujte si, že jsem tu byl, ano? O pět minut dřív!“

Vrz, buch, a byl pryč.

„Něco mi říká, že máme pět minut,“ pronesla paní Nadymáčková a letmo prolistovala noviny, které zůstaly na stole. Neuběhly minuty ani dvě, když najednou trh, škub a v místnosti opět stál onen pán.

„Dobrý den,” zahulákal. „Nemám času nazbyt. No, vlastně mám, ale víte, jak se to říká. Chtěl bych si patentovat vynález. Co pro to musím udělat?“

„Zdravím vás,“ odvětila paní Nadymáčková a vzala do ruky jakési lejstro z podavače.

„Stačí vyplnit tuhle žádost.“

Muž se po formuláři natáhl a v ten okamžik paní Nadymáčková ucukla. „Mohu se zeptat, o jaký patent se jedná, pane… pane…?“

„Horác. Jeroným Horác.“

„Výborně, pane Horáci. Co byste si tedy přál patentovat?“

„Je nutné to s vámi probírat?“

„Řekněme, že je to preventivní opatření. Chodí nám sem spousta šarlatánů.“

„Chápu. Můj vynález je ovšem poněkud… netradičního rázu.“

„Ano?“

„Jde o… no… jednomužný přenosný temporální transportér.“

„Ach. Takže nějaké auto?”

„Nemluvte nesmysly!“ zamračil se Horác. „Je to… Lidé jako vy by tomu řekli stroj času.“

„Aha,“ posmutněla paní Nadymáčková a lejstro zase uložila k ostatním.

„Co to děláte? Dejte sem ten papír. Já ho potřebuju!“

Paní Nadymáčková obešla stůl a pokojně se usadila vedle Natálky. „Je mi líto. Jak jsem říkala, pro šarlatány tady nejsme.“

„Jaké šarlatány?“ rozdurdil se muž. „Já vám ukážu šarlatány!“

Vrz, buch. A byl pryč. Škub, trh a byl zpět.

„Pamatujete si to, že jo?“

„Co si mám pamatovat, pane Horáci?“

„Skočil jsem o pět minut zpátky v čase! Mluvili jsme spolu.“

„Ach ano, vzpomínám si. Ale přijít na úřad o pět minut dřív a pak předstírat, že to byl přesun v čase, není zase takové umění. Měli jsme tu horší komedianty.“

„Kome… no počkejte!“

Vrz, buch. Škub, trh.

„Ahá! Pořád jsou tady! Ty noviny! Podívejte se na ty noviny! V levém horním rohu je datum.“

Paní Nadymáčková obřadně pozvedla noviny. „Moc hezké, pane Horáci, ale takový plátek si dnes může na počítači udělat kdekdo. Nemám pravdu, Natálko?“

„No, jo. Asi jo,“ přisvědčila dívka.

„Ženská zatracená!“ zaburácel Horác. „Počkejte, já vám ukážu!“

Vrz, buch. Škub, trh.

„Dokonale zachovalá egyptská kanopa!“

„Dovezla jsem si loni z Hurghady tři. Používám je jako cukřenky.“

Vrz, buch. Škub, trh.

„Věstonická venuše! Ještě je teplá!“

„Krásné, byť trochu vulgární. To jste uplácal sám?“

Vrz, buch. Škub, trh.

„Da Vinciho deník! Inkoust ani nestihl uschnout!“

„Sotva se to dá přečíst. Není to pozpátku?“

Vrz, buch. Škub, trh.

„Pulsní puška třetí světové války!“

„A voda se do ní lije horem, nebo přes pažbu?“

Vrz, buch. Škub, trh.

„A teď to vzdejte, paní… Jak že se to…“

„Nadymáčková.“

„Jasně. Prostě to vzdejte. Tady na mobilu mám fotografie sebe sama při stavbě Eiffelovy věže!“

„Úžasné, co všechno dneska ta umělá inteligence dokáže, že?“

Horác přešel v obličeji z šarlatové do karmínové a s výkřikem mučeného zvířete praštil telefonem o zem. „Tak co? Co mám udělat, abych vás přesvědčil?“

Paní Nadymáčková vstala a opatrně přišla blíž. „Co kdybyste… mě vzal s sebou?“

„Nelze! Je to jednomužný stroj času.“

Tentokrát se nesměle ozvala Natálka: „A co kdybyste se přenesl časem rovnou tady? Před náma?“

„Záření unikající z roztrhnuté materie času je pro okolí příliš oslnivé. Mohlo by vás připravit o zrak. Proto vždycky raději odejdu na chodbu. V tuhle hodinu tam není živáčka.“

„Nu, já už stejně nosím silné brýle…“ zauvažovala paní Nadymáčková.

„A já to risknu!“ dodala rychle Natálka. „Chci vědět, jestli nekecáte.“

„Dobrá, jak chcete.“ Horác sáhl kamsi do nitra svého kabátu, cosi cvaklo a místnost se zalila oslnivým světlem. Silueta pana Horáce se rozplynula jako odraz na vodní hladině a v příštím okamžiku byl pryč.

„Ty vado, on opravdu…“ vykřikla Natálka, ale to už se světlo vrátilo a s ním i Horác.

„Tak co?“ zeptal se.

Natálka vyskočila ze židle, ale paní Nadymáčková ji umlčela pozvednutím ruky. „Bylo to velice působivé, pane Horáci, ale viděla jsem onehdy v cirkuse jednoho iluzionistu…“

„Zatracená práce!“ zařval pan Horác. „Procestoval jsem vesmír od jeho vzniku do konce, ale s takovou byrokracií jsem se jaktěživ nesetkal!“

Ozvalo se vrz, buch a byl ten tam.

„Co jste to udělala?“ vyjekla Natálka. „Vždyť on vážně zmizel!“

„Já vím. Opravdu cestuje časem.“

„Cože? Jak…“

„Patentoval si ten stroj už před třiceti lety. Hádám, že chvíli po tom, co odsud odejde, ho to napadne. Skočí časem a přesvědčit tehdejšího úředníka, co nikdy neslyšel o umělé inteligenci a těžko kdy byl v Hurghadě, bude hračka. Co nevidět máme pana Horáce zpět, aby se pochlubil, jak mě přelstil.”

„Ale jak to všechno víte?“

„V jedné z prvních beden určených pro digitalizaci jsem našla takový zajímavý dokument. Jmenoval se ‚Princip jednomužného přenosného temporální transportéru, to čumíš Nadymáčková, co?’. Zaujal mě kvůli tomu jménu i pro ten šílený nápad. Často jsem si říkala, jestli je to jen náhoda, nebo se jednoho dne dozvím víc. Když to všechno konečně začalo, nedalo mi ho trochu nepoškádlit. Už kvůli té věci v novinách.“

Škub, trh.

„Ha! Tentokrát, tentokrát jsem vás dostal! Já jsem totiž…“

Paní Nadymáčková k němu přistoupila a jemně ho uchopila za loket. „Ale vždyť já vím. Asi vám dlužím malou omluvu a řekněme… kafe? Jestli tedy máte trochu času nazbyt. Nejspíš máte, ale víte, jak se to říká.“ Postrčila zmateného Horáce ze dveří, které vrzly, bouchly a byli oba pryč.

Natálka skočila po novinách na stole. Listovala jimi tam a zpátky, dokud si nevšimla malého zdobeného rámečku mezi inzeráty. Stálo tam: „Pan J. Horác a paní K. Nadymáčková oznamují veřejnosti, že vstupují do stavu manželského. Obřad proběhne u příležitosti slavnostního otevření Eiffelovy věže.“

Chcete víc?

Každý měsíc přidávám další podobné příběhy na můj Herohero účet.

Tomáš Pytlík

Spisovatel, copywriter, počítačový grafik
a každodenní obyčejný superhrdina.
Pokud mermomocí chcete vědět víc,
následujte tento link.