Trpěti zlato

Oliver se dal do běhu hned, jak zaslechl smích. 

Upustil papírový sáček, který třímal v podpaží, plesklo to a obsah se za hlasitého chřestění rozkutálel po okolí. To už ale Oliver dávno supěl dolů ulicí a luxusní boty při tom trestaly jeho palce. Když doběhl k patě činžáku, musel si rozepnout na míru střižené sako, které za normálních okolností podtrhávalo každý těžce vydřený sval, ale právě teď mu tisklo hrudník jako bavlněný had škrtič.

Dopřál si jen tolik odpočinku, aby třesoucími prsty uvolnil knoflík. Střelil pohledem do šestého patra. Hurónský smích se řinul z otevřeného okna a Oliver by přísahal, že ty salvy zvuku vychylují ptáky z letu.

Dal se znovu do běhu a bral schody po dvou. Na poslední podestě už lovil z kapsy klíče, odemknul a vtrhl do obývacího pokoje jako tajfun. 

 „Co se to tady, sakra, děje?“ zařval, aby přehlušil návaly veselého řehotu. Aniž čekal na odpověď, vyrazil k oknu a rázně ho zabouchl. Pak se teprve otočil do místnosti. Tu vyplňovaly především tři věci.

Nejprve papíry. Stohy poznámek seřazené do sloupců se místy zřítily a vytvořily bílé šustící kopce. Rukopisy, stokrát proškrtané a opravené drobným písmem, tvořily na podlaze hladká jezera. Knížky, které díky neskutečnému počtu záložek vypadaly jako ježci s přebalem, se válely všude okolo.

Uprostřed toho všeho stál stůl s počítačem a za ním vězel v židli otylý mladík v tlustých brýlích.

Poslední věc, která naplnila veškerý zbývající prostor, byl bezuzdný řehot.

Mladík ryčel a hýkal. Smích v něm explodoval jako řetězová reakce a hnal se ven snad všemi myslitelnými otvory. Nesmál se jako člověk – smál se jako všichni lidé! Malou chvíli se řehotal jako dítě nad prvními krůčky, chrochtal jako jedlík u dezertu, potom zařval jako osádka hospodského stolu, hned na to se zahihňal jako dívka, když před ní klopýtne hezký kluk, a už zase huhlal přes nos jako lidé, kteří se smějí, ale snaží se při tom tvářit, že se nesmějí, aby nakonec vytryskl v kakafonii kvílivého chechotu, jakým se pyšní jen prodavačky ze samoobsluhy.

„Bertie!“ zavyl Oliver. „Proboha, Bertie, co se ti to stalo?“

Vykročil k tomu svíjejícímu se středobodu veškerého směšna, když tu se sesunula jedna z hromádek papíru a vykoukla z ní drobná dívka. Oliver ucukl, neboť na tomhle místě by čekal spíš krokodýla na jednokolce než příslušnici opačného pohlaví. Ale byla to vůbec dívka? Nemohla to být jen myš s brýlemi?

Ať už dívka nebo myš, zahleděla se na něj naprosto bezelstně a zavolala: „Ahoj! Ty musíš být Oliver. Já jsem Bea, moc mě těší.“

Oliver nechal napřaženou ručku viset ve vzduchu. „Bea? Jaká Bea? Co tady, krucinál, děláš? Tohle je tvoje práce? Co jsi to Albertovi provedla?“

„Řekla jsem mu vtip. O sněhulákovi, co přišel do baru.“

„Cože jsi udělala?“ zaječel Oliver. 

„No… moc dobrý nebyl, ale jemu se asi líbí.“

„Ne. Tohle ne.“ Oliver cítil, jak se mu do tváří žene horkost. „Tohle nás může stát týdny práce. Ne, ne, ne!“ 

Vrhl se jako šílený k otylému klubku smíchu a začal jím cloumat. „Bertie! Podívej se na mě, Bertie! Cestou jsem přejel koťátko. Možná dvě. A rozšlápl jsem tu tvou děsně drahou funky pop figurku. G. R. R. Martin ztratil své rukopisy a začíná od znova. Prsteny moci obnovili na dalších deset sezón! No tak, do háje, prober se!“ 

Albert na něj zamžoural uslzenýma očkama…a pak se rozeřval v nové vlně veselí. Oliver ho pustil a ucouvl. Ne týdny. Tohle je může stát měsíc. 

Zmateně si olízl rty a těkal očima po pokoji. Nutil se přemýšlet, ale to halekání mu trhalo mozkové závity na kousky. 

„Mně Prsteny moci zase tak špatné nepřišly. Chluponozi byli fajn.“

Oliver vytřeštil oči na dívku-myš. No jasně! Ona.

„Kde ses tu vzala?“ vyštěkl. „Jak víš, co je Bertie zač? Sledovala jsi ho?“

„Potkali jsme se ve Starbucks. A co je Bertie zač?“

Starbucks! Zatraceně. Vždyť už mu tu pitomou kávu nesl. Pytlík té nejlepší zrnkové arabiky z místní pražírny, která se teď zrnko po zrnku vesele kutálela na rohu ulice. Copak nemohl ještě chvíli vydržet a zůstat sedět na zadku?

„Albert Fabian,“ řekla dívka. Oliver sebou trhl a uviděl, jak si prohlíží titulní stranu jedné z knih, co se zbůhdarma válely na podlaze. „Takže to je ten Albert? Četla jsem spoustu jeho knížek. Na přebalu vypadá úplně jinak. V kavárně byl takový smutný a ztracený.“

Oliver se ohnal a jednou ranou vyrazil knížku dívce z ruky. „No, tak teď si nějakou dobu žádnou novou nepřečteš.“

„Proč?“

„Protože už není smutný a není ztracený.“

„A to vadí?“

Místo odpovědi se Oliver znovu vrhl k Bertiemu. „Poslouchej mě! No ták. Táhneme to spolu už tak dlouho. Od výšky, vzpomínáš? Copak jsem se o tebe někdy špatně staral? Sehnal jsem ti nakladatele. Dělám všechno papírování. Nemusíš vůbec nikam chodit a máš svůj klid. Pořídil jsem ti krásný byt, pohodlné křeslo. Máš pořád plnou ledničku a všechny komiksy, co zrovna vyšly. Alberte. Tak už se přestaň smát, ty pitomče. Přestaň být šťastný. Hned!“

Bertie, který se zrovna řehnil jako řecký řidič autobusu uprostřed přecpané křižovatky, s tím očividně přestat nehodlal.

„Já myslím, že není hezké po někom chtít, aby nebyl šťastný,“ řekla dívka-myš.

„Co ty o tom víš?“ sjel ji Oliver. „Když je šťastný, nedokáže psát. Musí trpět, jinak z něho lezou jenom samé neprodejné kydy. A z čeho budeme žít, hm?“

Dívka-myš zakroužila očima po spoře zařízeném, tmavém a všelijakém, jen ne útulném bytě. Oliver ten pohled sledoval, dokud se neuhnízdil na jeho lesklých botách a saku šitém na míru.

„Je čas, abys šla,“ zavrčel Oliver. „Tak honem. Padej. Tamhle jsou dveře.“

Chytil ji za paži… a v ten moment se Albert přestal smát. Oliver i dívka ztuhli. Albert si pomalu sundal brýle a utřel je do košile. „Já nechci, aby šla, Oli,“ řekl pak.

„Bertie. Bertíku,“ zatrylkoval Oliver. „Právě proto musí, chápeš?“

„Ale mně se ten vtípek docela líbil.“

„Jenže to je to samé. Chceš psát knihy, že? A my víme, že to nejde, když máš dobrou náladu, že? Skuteční autoři musí trpět. Strádat! Čtenáři prahnou po skutečné trýzni. Tak zkus dopsat ten poslední odstavec a já mezitím tady slečnu doprovodím ven.“

Albert na něj několik vteřin koukal s trudným výrazem a nakonec sklopil oči. „Asi máš pravdu, Oli. Vždycky máš. Rád jsem tě poznal, Beo.“

Židle vrzla a spisovatel se sklonil nad klávesnicí. Za pár vteřin už pokoj naplňovalo pravidelné ťukání. 

„Tohle bylo o fous,“ zamumlal Oliver. „A co se týká tebe, ty jedna malá…“

Dívka-myš se mu vyškubla. Jeden, dva skoky a už stála u Alberta. Oliver to všechno sledoval jako ve zpomaleném filmu. Vnímal sám sebe, jak se neskutečně pomalu vrhá kupředu, aby překazil, co se mělo stát. Nejspíš cosi křičel, ale jeho hlas se táhl a duněl. Měl pocit, že se okolní vzduch proměnil v želé. Natáhl ruce, ale byly příliš krátké. S neskutečným děsem sledoval, jak se dívčiny rty pomalu a lehce dotkly Albertovy tváře.

Když dopadl, vznesl se do vzduchu oblak papírů. Skrz bouři šustění zaslechl dívku, jak říká: „Půjdu se projít dole do parku, kdyby ses chtěl přidat. Nebo chtěl slyšet nějaký další vtip.“

„Alberte! Počkej, krucinál,“ vykřikl Oliver, ale než se mu konečně podařilo zvednout na nohy, spatřil už jen, jak Bea s Albertem mizí v předsíni. V tom posledním okamžiku, než se mu oba ztratili z dohledu, otočila dívka hlavu a s potměšilým úšklebkem na něj vyplázla jazyk.