Vánoční koleda: Jak Charles Dickens zachraňoval svět

Psal se rok 1824, když jistou rodinu v Londýně zasáhla zdrcující zpráva. Pro své nesplacené dluhy byl otec rodiny John Dickens odsouzen k nástupu do nechvalně známého vězení pro dlužníky v Southwarku. Odebral se tam s celou rodinou až na tehdy dvanáctiletého syna Charlieho. Ten, aby pomohl splatit rodinné dluhy, přerušil školu, v zastavárně udal svou sbírku knih a nastoupil do špinavé a krysami zamořené továrny na výrobu leštidel na boty. V okamžiku, kdy překročil práh, se začal psát příběh jedné z nejslavnějších knih všech dob.

Mezi ostatní děti, které v továrně pracovaly, malý Charlie nikdy nezapadl. Posmívaly se mu a získal od nich jízlivou přezdívku „mladý gentleman“. Kdyby jen tušily, že tento bledý chlapec pro ně a jejich budoucí vlastní děti udělá více, než všichni politikové, agitátoři a samozvaní dobrodinci té doby dohromady.

Pojďme se teď ale vydat proudem času do roku 1843. Charlie nám vyrostl v úspěšného mladého spisovatele, který už stihl vydat šest velkých románů s nespočtem novel a povídek.

Nikdy ale nezapomněl na své dny v továrně a přímo fanaticky se zajímal o důsledky velké průmyslové revoluce v Británii a zejména o její dopad na ty nejchudší vrstvy.

Zkraje onoho roku navštívil cínové doly v Cornwallu a odjížděl šokován tím, co tam spatřil. V bezútěšných podmínkách pracovaly pod zemí docela malé a úplně vyhladovělé děti.

Poté navštívil několik škol pro chudé po celém Londýně a poslední hřebík do jeho zmučené mysli zasadila zpráva Komise pro dětskou zaměstnanost, která líčila děsivé pracovní podmínky žen a dětí po celém království.

Dickens přetavil svůj žal v hněv. Usedl ke stolu a začal psát pamflet, kterým chtěl burcovat davy. Vydání článku ale nakonec odložil, protože nejspíš cítil, že nebude stačit. Co doopravdy potřebuje, došlo Dickensovi až na podzim během přednášky v industriálním Manchestru, kde se snažil sjednotit místní dělníky, aby mohli společně bojovat proti nedostatku vzdělání a vlastní sociální nerovnosti. Nepotřebuje článek, uvědomil si. Potřebuje příběh, který otevře lidská srdce.

Charles Dickens vždycky miloval Vánoce a popravdě si k tomu nemohl vybrat lepší dobu. Viktoriánská Anglie totiž právě hledala způsob, jak se vymanit z puritánských a unylých vánočních zvyků a obracela se k předkřesťanským tradicím oslav radosti a štědrosti. Objevovala zbrusu nové věci jako vánoční stromeček nebo pohlednice a pečlivě naslouchala autorům, kteří o moderním pojetí Vánoc začali psát.

Jedna z vůbec prvních povídek, které Dickens vydal, se jmenovala Vánoční slavnosti a líčila štědrovečerní večeři mezi přáteli plnou veselí. Do svého prvního románu Kronika Pickwikova klubu vepsal samostatnou pasáž o muži, kterého o Vánocích navštíví tři goblini a přimějí ho změnit své způsoby. Ani jeden příběh si nezískal příliš mnoho pozornosti, ale jak říkají Angličané: „The stage was set.“

Vánoční koledu začal Charles Dickens psát v říjnu roku 1843. Trvalo mu to pouhých 6 týdnu a poslední stránky dopisoval začátkem listopadu. Osnovu novely skládal za 20-30 kilometrů dlouhých procházek kolem Londýna. Dickensova sestra později napsala, že v tom období „plakal a smál se a znovu plakal a byl přesmíru vzrušený“.

Můžeme si představit, že všechny ty emoce v něm budila touha pomáhat, ale musíme si taktéž připustit, že měl Dickens na Vánoční koledě i osobní zájem. Jeho poslední román Barnabáš Rudge se moc dobře neprodával a vydavatel hrozil, že Dickensovi sníží měsíční gáži. To se mu moc nelíbilo a ani nehodilo, protože právě se ženou čekali páté dítě. Aby ukonejšil obavy nakladatele, prohlásil, že Vánoční koledu vydá z vlastních úspor a vezme si pouze procenta z prodeje.

Na počátku listopadu byl tedy rukopis hotový. Pokud snad nevíte, o čem pojednával, připomeňme, že šlo o příběh krutého a hamižného finančníka Ebenezera Vydřigroše (v originále Scrooge), kterého v noci na Štědrý den navštíví tři duchové. První mu ukáže Vydřigrošovu vlastní minulost a všechny ty kopance osudu, kvůli kterým jeho srdce ztvrdlo. Druhý ho provede současností a Vydřigroš mimo jiné uvidí, jak zoufale si žije jeho vlastní zaměstnanec Bob Rastr s rodinou. Třetí duch Vydřigrošovi vyjeví, jaká budoucnost jeho i okolí čeká, pokud setrvá na své současné cestě.

Dickens toužil po tom, aby byla kniha dostatečně levná, aby se dostala i k nejchudším vrstvám obyvatelstva, ale zároveň tak neodolatelná, že po ní sáhne i leckterý boháč. Požádal svého přítele Johna Leeche, aby pro knihu vytvořil 4 barevné ilustrace a 4 dřevoryty. Vyžádal si kvalitní papír a luxusní červené desky, což nakonec vystřelilo cenu knihy na 5 šilinku. V dnešní době by to vydalo přibližně na 740 korun. Navzdory tomu se první náklad 6000 kusů vyprodal do Štědrého dne.

Vánoční koleda sklidila nebývalý úspěch. Do konce roku 1843 vyšly ještě 2 dotisky a do konce roku následujícího 11 dalších. Dickensův největší literární rival o knize napsal, že je národním pokladem a požehnáním pro každého, kdo ji čte.

Jediný, pro koho musela být Vánoční koleda zklamáním, byl sám Dickens. Protože náklady tak astronomicky vzrostly, nevydělal na knize ani zdaleka tolik, kolik si představoval. Ochrana autorský práv byla teprve v plenkách, takže se roztrhl pytel s divadelními adaptacemi a pirátskými kopiemi knihy, proti kterým toho Dickens moc nezmohl.

Nicméně ho Vánoční koleda znovu usadila na trůn největšího z britských romanopisců a jak sám pravil, upevnila vztah, který pro něj byl v životě vždycky tím nejdůležitějším – vztah mezi jím a jeho čtenáři.

Žel bohu nemůžeme říct, že by se politici a vůdci průmyslové revoluce po přečtení Koledy chytili za nos a rázem zmírnili utrpení chudých, ale rozhodně můžeme prohlásit, že Charles Dickens otevřel těmto změnám dveře dokořán. Mimo to jednou provždy redefinoval Vánoce a ukotvil do nich vedle pokory také radost, štěstí a štědrost.

Dickens dále pravidelně pokračoval v psaní vánočních povídek, ale žádná z nich už nepřekonala kvality ani slávu Vánoční koledy. V roce 1849 byl plně ponořen do psaní románu David Copperfield a na nový vánoční příběh neměl čas ani chuť. Vymyslel proto nový způsob, jak lidem zprostředkovat Vánoční koledu. S lehce upravenou verzí vystoupil na jeviště v autorském čtení. Jeho sugestivní přednes se stal naprosto legendárním a zopakoval ho ještě 127krát. Koledu četl i na představení, které považoval za svou rozlučku se čtenáři, než ho v červnu roku 1870 skolila mrtvice.

Vánoční koleda prakticky nikdy neopustila tiskařské lisy. Za více než 180 let od jejího vydání se prodalo přes 100 milionů kopií. Byla přeložena do více než 40 jazyků a stále vychází nová vydání. Třeba letos sáhnete po jednom z nich. Bůh vám žehnej, všem a do jednoho.

(Původní článek vyšel v Knihopolském věstníku na Vánoce roku 2023)